Co je vlastně ten nabíjecí automat?

Velitelé!

Při čtení našich článků jste mohli narazit na pojmy jako „nabíjecí automat“ nebo „samonabíjecí děla“. Zatím jsme ale nikdy neměli čas pustit se hlouběji do historie této technologie. Naštěstí ale náš nejnovější speciál „Na vrcholku stromu“, věnovaný AMX 50 Foch B, představuje skvělou příležitost k tomu, abychom se o této mechanice a jejím původu rozepsali víc.

Základy

Jak si jistě dovedete představit, nabíjení děla tanku nějaký čas zabere, obzvláště pokud musíte všechno dělat manuálně. Ve skutečnosti dokonce odborníci zabývající se tanky odhadují, že 70 až 75 % času nezbytného k vypálení střely je využito při samotném nabíjení děla. Proto, pokud se snažíte zvýšit svou palebnou sílu, nejprve můžete vyladit svou dobu nabíjení. Tato otázka byla v historii tanků položena poměrně brzy a jednou z odpovědí na ni je automatizace nabíjecího procesu. Odtud tedy název „nabíjecí automat“, který můžeme definovat jako komplexní mechanismus, který zajišťuje, aby nabíjení děla mohlo probíhat bez potřeby lidské obsluhy.

Trocha historie

Věřte tomu nebo ne, nabíjecí automaty jsou úzce spjaty s historií tanků obecně a představují jednu z nejzákladnějších kvalit těchto vozidel. Kvůli ranému vývoji tanků v první světové válce, jako byl například britský Mark I, a jejich po stranách montovaným dělům, se typickým tankem stala vozidla s věží. Tuto vizi ztělesňoval Renault FT. Na palubě tohoto tanku byly všechny činnosti spojené s palbou, od navádění až k zaměřování, vykonávány jedním člověkem.


Renault FT (Zdroj obrázku: Wikipedie)

Toto uspořádání zůstalo stejné pro většinu vozidel 1. a počátku 2. světové války. Postupně bylo pouze kultivováno novými mechanikami, které měly těmto činnostem a jejich vykonavatelům pomáhat, ať už se jednalo o jednu nebo více osob. Nicméně tankové bitvy druhé světové války odhalily pozoruhodný potenciál různých typů munice. Přechod od jednoho typu munice k dalším, navíc se stále se zvětšujícími rážemi, upevnil důležitost rychlosti palby a zpečetil potřebu přejít z manuálního na automatické nabíjení.

První nabíjecí automaty

Důsledkem byly první snahy vývoje nabíjecích automatů z počátku 2. světové války, ovšem první funkční systém se objevil až v roce 1945. Byl vytvořen ve Spojených státech a měl se stát součástí vybavení středního tanku T22E1. Žádný z tanků rodiny T20, které byly navrženy pro nabíjecí automaty, se nicméně nedočkal masové výroby. Tím se vývoj nabíjecích automatů posunul do pozdních 40. a dále 50. let.


T20, „otec“ T22E1 (Zdroj obrázku: Wikipedie)

Nabíjecí automaty si tak musely počkat několik dalších let na novou generaci odborníků. A právě tady se na scénu dostává Evropa. Starý kontinent se postupně stal patronem této nové technologie, především díky vozidlům jako AMX 13, lehkému tanku vyvinutému ve Francii, nebo Strv 103 známému také jakoS-Tank, který byl vyvinut ve Švédsku v roce 1961.

Jak to funguje?

S těmito vozidly je snadné pochopit, jak nabíjecí automaty fungují a jaké jsou jejich přednosti a slabiny. Hlavní výhoda je poměrně jasná: vyšší rychlost palby. Například prototyp AMX 13 byl schopen vypálit 12 výstřelů za minutu díky svým dvěma zásobníkům na 6 granátů, ne nepodobným těm revolverovým. Jednoduše řečeno, automatické nabíjení spoléhá na tutéž technologii jako poloautomatické zbraně, akorát ve větším měřítku. Využívají zpětného rázu děla k posunutí dalšího granátu do vnitřního prostoru hlavně.


Věž tanku AMX 13 (Zdroj obrázku: Wikipedie)

To přináší vyšší rychlost palby, ale také snímá (poměrně doslova) váhu granátů a potřebu jejich nabíjení z ramen posádky. Nabíjecí automaty jsou v této práci dokonce tak dobré, že strojům s nimi obvykle postačuje minimálně o jednoho člena posádky méně, díky čemuž je možné zmenšovat velikost tanků.

Stinné stránky

Přesto mají nabíjecí automaty i své limity, především: spodní část děla a zásobníky musí být propojeny. Z tohoto důvodu má většina nabíjecích automatů velmi specifická, ne-li přímo podivná uspořádání. Příkladem může být výkyvná věž vozidel AMX 13 nebo AMX 50 složená ze dvou částí. Tento typ věže byl Američany, když v 50. letech chtěli tyto technologie od Francie koupit, označen jako křehký.


S-Tank (Zdroj obrázku: Wikipedie)

Ještě drastičtějším příkladem je tank Strv S, kterému věž zcela chybí a má dělo nepohyblivě připojené přímo ke korbě a napojené na několik zásobníků určených zhruba pro 50 výstřelů. Ať už ale tank věž má nebo ne, blízká vzdálenost mezi dělem a municí představuje větší risk pro posádku a vojenské inženýry tak nutí hledat nové a bezpečnější uspořádání tanků, aniž by musela být obětována rychlost palby. To by mohlo vysvětlovat, proč se k této technologii některé národy nebo i moderní vozidla staví spíše zdráhavě. Vy každopádně můžete získávat po celý měsíc vlastní představu o potenciálu této technologie hraním s vozidly linie AMX 50 Foch B.

 

Vpřed!

Zavřít