100 let tanků: Britský „ďábel“ a jeho bratři

Mark I: Tajemství Sommy

15. září 1916 – den, kdy byly tanky vůbec poprvé nasazeny do boje. Na frontových liniích Sommy panovalo mlžné ráno a německé vojáky sevřela hrůza z ocelových monster, která se vynořila z ranního oparu. Další bitvy, které tanky Mark I vybojovaly později, si jen stěží někdo vybavuje. Tanky si však na podzim 1916 vedly ve srovnání s prvním nasazením ještě lépe.

25. a 26. září bojovalo 13 tanků Mark I u měst Gueudecourt a Fesmy-le-Sart. Devět jich uvízlo v kráterech po dělostřeleckém bombardování. Dvě další vozidla dorazila na místo určení, podporovala pěchotu a uvízla tam. Nakonec zůstal v pohybu jediný kulometný (tzv. samičí) tank Mark I, plně vybaven kulomety. Tank zajistil německý zákop za méně než hodinu, načež se vzdalo 370 německých vojáků. V další bitvě se tři tanky Mark I pokoušely o čelní útok. Jeden byl zničen německým dělostřelectvem, zbylé dva uvízly. Tanky však Němce vyděsily natolik, že prostě složili zbraně.

Za zmínku jistě stojí skutečnost, že tanky měly na německé síly drtivý dopad jen pár týdnů po jejich prvním nasazení do boje. Zbrusu nová vozidla však měla závažné konstrukční nedostatky, které pošramotily jejich pověst přímo u Britů samotných.

Mark II a Mark III: Evoluce limitované edice

Británie celkově postavila stovku tanků Mark II a Mark III, což je o 75 kusů méně než počet vyrobených tanků Mark I. Proto se o nich v historické literatuře často hovoří jako o vozidlech limitované edice na přechodnou dobu. Tanky Mark II a Mark III přesto měly několik výjimečných vlastností.

Tak například Mark II neměl známý tzv. řídicí ocas určený k překonávání zákopů. Povídá se, že jeden tank o řídicí ocas v boji přišel, ale nijak se nezastavil. Ukázalo se tedy, že tento kolový vynález tak byl vlastně k ničemu. Konstruktéři tak měli možnost délku tanku zkrátit o dva metry, aniž by snížili jeho schopnost překonávat terén. Namísto toho dali tanku do výbavy bednu na nářadí (na přepravu náhradních dílů a nástrojů). Výfuky byly rovněž přemístěny na zadní stranu vozidla.

Co se týče tanku Mark III, konstruktéři měli v úmyslu zesílit přední plát pomocí pancéřových plátů. Aby konstruktéři mohli tyto pláty nainstalovat, vyvrtali značné množství děr. Nakonec ale od tohoto plánu upustili. Místo toho na tank namontovali zvláštní zařízení určené k samovyprošťování: jednalo se o silný dřevěný trám přimontovaný na střechu. Trám sloužil jako opora při vytahování uvízlého vozidla. Jednalo se o užitečný nápad, který našel využití u všech podobných vozidel.

Mark IV: První série o tisíci kusech

Tank Mark IV byl hromadně vyráběnou modifikací tanku kosodélníkového typu. Z výrobních linek sjelo celkem tisíc těchto vozidel.

Rozkaz zkonstruovat tank Mark IV byl vydán v září 1916 ihned poté, co kosodélníkové tanky poprvé bojovaly u Sommy. Nový tank Mark IV měl ve srovnání s tankem Mark I nové zásadní funkce.

Nový tank měl především zesílený pancíř – palba z pušek a kulometů už ho tak nemohla poškodit. Jelikož mělo vozidlo zkosený tvar, boční věže se při otáčení nedotýkaly terénu. Byly vybaveny speciálními kolejnicemi, takže před přepravou po železnici nebylo nutné je rozmontovávat. Věže se tak přepravovaly uvnitř korby. Nová konstrukce však byla vcelku zranitelná. Tanky se občas rozbily přímo během bitvy a boční věže se otáčely uvnitř korby, což bylo dost hlasité. Palivové nádrže se nacházely v zadní části vozidla, aby se snížilo riziko jejich vznícení.

Počínaje květnem 1917 dorazily tanky Mark IV do Francie a staly se běžnou součástí jednotek Britské armády. Tento nový tank se v boji osvědčil. Obrnění obři snadno proráželi spletence ostnatých drátů a poskytovali palebnou podporu, díky které mohla pěchota postupovat. V listopadu 1917 prokázalo jedno z vozidel svou sílu velmi specifickým způsobem: prorazilo 1,5 metru vysoký plot, přesunulo se ovocnou zahradou, poráželo stromy a při otáčení poškodilo roh domu.

Nové vozidlo mělo dojezd pouze 56 kilometrů. V porovnání s tankem Mark I se však jednalo o značný pokrok.

Mark V a první „skutečný“ tankový motor

Koncem roku 1917 byl vývoj nových kosodélníkových vozidel ukončen. Zbrojíři se obávali, že pušky, kulomety a děla budou kvůli tankům nepoužitelné, a pokoušeli se u konstruktérů a výrobců vývoj tanků zastavit. Vývoj obrněných vozidel však zastavit nedokázali. Kosodélníkový tank Mark V vstoupil do hromadné výroby v prosinci 1917.

V boji se ukázalo, že vozidlo potřebuje silnější motor, který by dokázal obstát v různorodých provozních podmínkách. Rovněž bylo třeba, aby se dal na frontové linii snadněji opravovat. Konstruktéři při vývoji motoru navíc nemohli použít slitiny oceli nebo hliník, jelikož tyto materiály používali letci. Harry Ricardo byl prvním konstruktérem, který vyvinul první skutečný tankový motor. Jeho motor vyhovoval požadavkům armády. Wilson do motoru zavedl novou převodovku, což zjednodušilo ovládání vozidla.

Mark V měl ve výbavě také telegrafní stožár, který nahradil signální vlajky. Britská armáda zařadila do služby od května 1918 do konce první světové války 400 tanků Mark V – dvě stě standardních vozidel vybavených děly (tzv. samčí) a dvě stě kulometných vozidel pouze s kulomety (tzv. samičí).

První tankový střet se odehrál 24. dubna 1918 mezi tankem Mark IV a německým tankem A7V. Tento střet ukázal, že tanky vybavené výhradně kulomety byly účinné pouze proti pěchotě. Výsledek byl ten, že některé kulomety jedné z bočních věží byly nahrazeny děly. Těmto asymetrickým tankům se v žertu říkalo hermafroditi.

Bitva u Passchendaele: Blátivá záležitost

Brzy ráno 31. července 1917 se britská armáda pokusila o útok u řeky Yper ve směru na belgické město Passchendaele.

Tanky se přesunovaly bažinami a lesíky a k pohybu tak potřebovaly hatě. Jelikož dělostřelecká palba zničila odtokové systémy, běžné cesty se také nedaly použít. Tankoví důstojníci varovali, že vozidla nebudou schopna bahnitá pole překonat, zejména pokud byly povětrnostní podmínky špatné a silně pršelo. Vzdát se obrněného útoku bohužel nikoho ani nenapadlo.

Tanky se zastavily v polovině poledne. Mnoho jich uvízlo ve vodě a nemohlo dál. Němci současně zorganizovali účinnou obranu a dělostřelectvo bez ustání pálilo na uvízlé tanky. Pěchota postupující za tanky Mark IV a Mark V do bláta rovněž zabředla. Německé síly navíc rozmístily svá zvláštní mobilní palebná stanoviště Fahrpanzer, která se do boje proti britskému útoku zapojila také. Nad bojištěm v nízké výšce kroužilo německé letadlo a pokoušelo se britské tanky poškodit. Jeden statečný tankový velitel v zoufalé snaze opětovat palbu odmontoval tankový kulomet.

Britský útok skončil nezdarem. Tanky, které bitvu přežily, se v týlu opravovaly až do srpna 1917.

Bitva u Cambrai: Další pokus

V létě roku 1917 dostali důstojníci Královského tankového sboru nápad na dokonalý obrněný útok. Dle plánu měly tanky zaútočit, jakmile byly podmínky vynikající. Díky tomu by tanky mohly předvést ten nejlepší výkon a zajistit přesvědčivé vítězství. Navíc se doufalo, že by to mohlo vylepšit jejich pošramocenou pověst. Cambrai, ležící na severovýchodě Francie, se k takovému útoku jevila jako dokonalé bojiště. Válka tam ještě nedorazila a terén byl stále suchý a pevný.

Tanky Mark IV tam měly prorazit německou obrannou Hindenburgovu linii. Původně se počítalo jen s lokálním tankovým útokem. Nakonec se však akce rozšířila na ucelenou vojenskou operaci.

Tanky se tajně přesunuly k 3. armádě pod velením generálporučíka sira Juliana Bynga. Řvoucí motory při přesunu maskovala kulometná palba. Vozidla vyžadovala přes milion litrů benzínu a oleje a přes půl milionu granátů.

Útok začal 20. listopadu 1917. Velitel Královského tankového sboru Hugh Elles ve svém velitelském vozidle osobně vedl do boje okolo 350 tanků. Tanky snadno překonaly ostnaté dráty a pronikly několik kilometrů do nepřátelského území, zatímco se vzdaly stovky německých vojáků. Situace však brzy měla jít z kopce.

Pěchota (horalé z 51. divize) byla zaměstnána bojem u blízké vesnice Flesquières, která ležela u okraje strmého kopce. Zatímco se horalé stahovali za tanky, Němci na kopec rozmístili vojenské rezervy a zasypali útočníky krupobitím střel. Tanky Mark IV byly zasaženy při stoupání do kopce, což německým silám umožnilo střílet na zranitelné spodní části, které se daly prostřelit kulometnou palbou. Britský útok nezvládl dosáhnout Cambrai a o deset dní později Němci provedli protiútok, získali zpět ztracené území a dokonce ukrojili i něco navíc.

Tanky během stodenní ofenzívy

Stodenní ofenzíva byla poslední fází první světové války. Během této ofenzívy Spojenci podnikli několik útoků na západní frontě. Všechno začalo u města Amiens. Ofenzíva trvala od srpna do listopadu 1918. U Amiens se Spojenci pokoušeli znovu získat jednu z důležitých francouzských železničních tratí. Jednalo se o největší vojenskou operaci první světové války, které se tanky účastnily.

Na frontové linii byl rozmístěn celý Královský tankový sbor. Do ofenzívy se spolu s 324 tanky Mark V zapojily i nové střední tanky Mark A Whippet. 8. srpna 1918 tanky vyrazily vpřed. Ačkoliv tanky nemohly s pěchotou účinně komunikovat (někteří velitelé jeli za svými tanky na koních, aby boj koordinovali), bylo na frontové linii nasazeno více než 23 tanků na kilometr, což nedostatky v komunikaci kompenzovalo.

Tanky za podpory dělostřelecké palby prorážely německou obranu. Německé zákopy byly zahaleny mlhou a kouřem, což německým protitankovým dělům znemožňovalo palbu. Britští tankisté občas z tanků vylezli a gestikulovali na nepřátele, aby se vzdali nadobro. Německé dělostřelectvo používalo granáty se slzným plynem, aby tak pěchotě a dělostřelectvu zabránilo přesunovat se společně s tanky. Plyn však valný účinek neměl.

Spousta britských vozidel byla poškozena již během prvního dne ofenzívy – většinu z nich pošramotila nepřátelská palba, sama o sobě se jich rozbila jen malá menšina. Němci své pozice nicméně ubránit nedokázali. Stodenní ofenzíva skončila 11. listopadu 1918 příměřím a kapitulací Německa.

Mark VIII: Angloameričan

Tanky Mark II a Mark VI zůstaly jen u prototypu a nikdy se nedočkaly hromadné výroby. Američané se rozhodli zúčastnit vývoje dalšího kosodélníkového vozidla. Během první světové války bojovali na straně Spojenců a tanky je uchvátily. Nejdříve si pro armádu objednali 600 kusů tanku Mark VI. Pak si to ale rozmysleli, objednávku zrušili a navrhli vývoj nového kosodélníkového tanku ve spolupráci s britskými konstruktéry. Tank Mark VIII se bojů první světové války nezúčastnil, protože do konce války z výrobních linek sjelo pouze pět kusů. Po válce se výroba tanků Mark VIII přesunula do USA.

Co se týče vzhledu vozidla, mělo v porovnání s jinými kosodélníkovými tanky odlišný podvozek. Pásy byly stále v kosodélníkové pozici kolem korby. Korba samotná však byla protáhlejší a tvar spíše než kosodélník připomínal kapku vody. Mark VIII poháněl motor Liberty o 338 koních umístěný v zadní části tanku. Motor byl od posádky oddělen stěnou, díky čemuž se posádce snadněji dýchalo. Konstruktéři tanky nerozlišovali na „samčí“ a „samičí“. Místo toho na každou boční stěnu tanku namontovali 57mm dělo, zatímco kulomety nainstalovali na střešní věž. Kromě toho bylo možné namontovat kulomety do objímek v bočních dveřích tanku.

Mark VIII (označován jako Liberty) byl jediný těžký tank Spojených států až do roku 1930. Prodělal různé zkoušky, ale do boje se nikdy nedostal. Počátkem druhé světové války prodaly USA 90 vozidel kanadské armádě za účelem výcviku.

Mark IX: Transportní vozidlo pěchoty

Vůbec první tanky mohly jen stěží koordinovat činnost s pěchotou. Nešlo jen o holý fakt, že vojáci nebyli zvyklí na boj po boku obrněných vozidel. Šlo hlavně o to, že tankisté seděli ve vozidlech chráněných pancířem, zatímco pěšáci byli vystaveni kulkám a střepinám.

Vojenští konstruktéři postupem času vyvinuli kosodélníkový tank určený k přepravě pěchoty. Odebrali všechny boční věže, vozidlu zůstaly jen kulomety vpředu a vzadu. V tanku se tak uvolnilo místo, kam se vešlo až 30 vojáků, nebo 10 tun nákladu chráněných 10-12 mm pancíře. Tank Mark IX měl ve výbavě i větrák a nádrž na pitnou vodu. Tyto vymoženosti však byly bohužel umístěny u horkého motoru, což jejich účinnost poněkud snižovalo.

Koncem první světové války se vyrobilo několik těchto vozidel. Jedno se v roce 1918 na západní frontě používalo jako obrněná sanitka. Vojáci tomuto podivnému vozidlu dali přezdívku Prasnice.