100 let tanků: Koloví bratři

Kolová obrněná vozidla představovala alternativu k pásovým bojovým vozidlům. Na bojiště však musela urazit dlouhou a strastiplnou cestu. Tato vozidla se musela dostat přes bláto, nesčetné díry po explozích a spoustu dalších překážek typických pro zákopovou válku.

Počínaje únorem 1915 začali konstruktéři z výboru pro obrněná vozidla Landship Committe hledat pro britskou armádu „zázračnou zbraň“ – samohybné obrněné vozidlo. Měsíce tvrdé práce nevyústily v žádný úspěch a jelikož nikdo nebyl schopen vyrukovat s čímkoliv reálným, zdálo se, že britská admiralita už tento slibný koncept zavrhla.

Nicméně již existoval jiný produkt technického pokroku, který byl před několika lety použit a dokonce už před rokem 1915 i prošel křtem ohněm. Jednalo se o kolová obrněná vozidla – blízké příbuzné již brzy vyráběných tanků. Tato vozidla se poprvé použila v bojích na začátku 20. století. Jak je již u nových vojenských vylepšení často zvykem, mnoho armádních důstojníků je považovalo za pouhou novotu. To je důvod, proč uplynula poměrně dlouhá doba, než byly v evropských armádách zavedeny první jednotky s obrněnými vozidly. První obrněná vozidla se však obecně bojů první světové války zúčastnila, a to na západní i východní frontě.

Obrněné automobily Minerva: první divize obrněných vozidel na západní frontě

V roce 1914 se Belgie chtě nechtě musela postavit čelem hrůzám první světové války. Během německé invaze Belgie použil důstojník generálního štábu, poručík Charles Henkart, k přepravě na frontu svůj civilní automobil Minerva. Aby se do boje dostal živ a zdráv, tento důmyslný Belgičan ověsil svůj automobil ochrannými pancéřovými pláty a vybavil ho 8mm kulometem Hotchkiss. Prastará bohyně moudrosti tak byla plně vybavena a připravena k boji. Vozidlo se ukázalo jako velmi účinné: vysoká rychlost až 90 km/h (na asfaltových cestách) umožňovala rychlé a úspěšné útoky na německé pozice. Později však německá léčka toto obrněné auto bohužel polapila a zničila.

Navzdory tomu, že se Henkartova inovace ukázala jako úspěšná, vojenské velení to patřičně nedocenilo. Vojenský atašé v Paříži, major Auguste Colonne, byl ve svých pokusech úspěšnější: na sklonku podzimu 1914 se mu podařilo sestavit plně vybavenou divizi obrněných vozidel. Skládala se z obrněných automobilů Minerva a Peugeot, vybavených 37mm děly a kulomety. Bojová váha těchto vozidel dosahovala až 4 tun, a to s posádkou čítající velitele, střelce, řidiče a řidičova asistenta.

Belgická obrněná brigáda měla také nezávislou opravárenskou službu a cyklistické jednotky. Major Colonne považoval svůj projekt za elitní jednotku. Od jednoho pařížského návrháře dokonce objednal speciální uniformy a při náboru upřednostňoval vojáky hlavně z řad šlechty. Existovaly však i výjimky, kterou byl například charismatický voják Constant le Marin, který byl předpokládaným autorem slavného bojového pokřiku „usekáme jim hlavy“, který se později nesl i ruskou frontou. Dalším příkladem jedinečné osobnosti byl 18letý básník Marcel Thiry, který se k jednotce přidal, „aby se pobavil a přispěl k historickému boji“.

Jednotka až do jara 1915 procházela v Boloni zkouškami a následně byla znovu nasazena do Flander. Čekalo na ně několik polí zbrázděných granáty a otrávených yperitem, takže belgická jednotka obrněných automobilů neměla příliš příležitostí k boji patřičně přispět. Realita zákopové války udělala z obrněných aut Minerva nepotřebnou zbraň.

Obrnění záchranáři z Velké Británie

Příběh Královské námořní divize obrněných vozidel (Royal Naval Armoured Car Division) byl podobný. Na začátku Velká Británie založila vlastní Královskou námořní leteckou službu (Royal Navy Air Service). Po vypuknutí první světové války začaly britské síly používat k průzkumu letouny. Mnoho letadel se však vůbec nevrátilo a záchrana pilotů se tak stala jejich hlavním cílem. Tato mise byla svěřena do rukou posádek obrněných automobilů Lanchester, které byly vyvinuty na žádost RNAS. Tato vozidla byla chráněna 8mm pláty a osazena 7,62mm kulomety Maxim a 7,7mm kulomety Lewis.

Velitel divize byl vcelku nevšední člověk – Oliver Locker-Lampson, konzervativní poslanec v dolní sněmovně Parlamentu Spojeného království. Stejně jako jeho belgický protějšek, i on přestavěl svůj Rolls-Royce na obrněné auto. Platy řidičů obrněných aut však byly problematické a téměř zapříčinily hádku mezi válečným ministrem zahraničních věcí Horatiem Kitchenerem a prvním námořním lordem Winstonem Churchillem. Běžný armádní řidič měl totiž plat 6 šilinků za den, zatímco Locker-Lampson platil svým řidičům 10 šilinků.

Divize britských obrněných vozidel byla odeslána na frontu ve Flandrech a stejně jako belgičtí kolegové, ani Britové nemohli prokázat své bojové schopnosti. Historik Jaroslav Galubinov k tomu dodává: „Navzdory ostrým bojům proti německým vojskům ve Flandrech divize neprokázala svou cenu. V pozičním boji byla pohyblivá obrněná auta k ničemu. Bojiště totiž bylo poseto nekonečnými liniemi zákopů.“

Spojenci si nemohli dovolit udržovat dvě bojeschopné divize, které nebyly schopny na frontě zasáhnout. Brzy na to padlo rozhodnutí poslat tyto divize obrněných vozidel do Ruského impéria, kde byla zformována 1. automobilová kulometná četa.

Obrněná vozidla „Adsky“ a „Grozny“

Když přišlo na vytvoření prvních automobilových kulometných jednotek, Ruské impérium bylo hlavním inovátorem. V roce 1906 přišel M. A. Nakashidze s nápadem na podobnou jednotku. Byl však bohužel zabit výbuchem bomby a své plány už nemohl realizovat.

V srpnu 1914 schválil ministr války V. A. Suchomlinov vytvoření „obrněné automobilové kulometné čety“. V ten stejný rok v říjnu byla tato četa vyslána na severozápadní frontu, pod velením plukovníka A. N. Debrzhanskyho. V tu dobu byla v četě obrněná vozidla založená na podvozku lehkých automobilů Russo-Balt. Vozidla měla pět členů posádky a byla vybavena třemi kulomety Maxim. Později byla zakoupena další vozidla a 1. automobilová kulometná četa obdržela několik britských obrněných aut Austin první série.

Boje roku 1914 ukázaly, že obrněná vozidla nemohou spoléhat výhradně na palebnou sílu kulometů, ale že jsou potřeba i zbraně silnějšího kalibru. Brzy začal vývoj prvního obrněného vozidla s namontovaným kulometem i větší zbraní na konstrukci amerického 5tunového vozidla Garford.

Obrněná vozidla na ruské frontě byla účinnější a četněji používaná, než tomu bylo u jejich protějšků na západní frontě. Očití svědci tehdy tvrdili: „Zpozorovali jsme jakési strašidelné siluety, které zcela ignorovaly smršť všude létajících kulek. Pochmurný skřípot – a v tom se pohnula vpřed první řada přileb, poté další a další... a ty hrozné strašidelné šedé siluety se neustále přibližovaly a bodající sprchy studeného olova prorážely zástupy německých vojáků. Středem města brzy zaznívalo „hurá!“, pokřik ruských vojáků.“ Takto očití svědci popisovali útok obrněných aut „Russo-Balt“ ze dne 10. listopadu 1914 ve městě Stryków. O dva roky později se křest ohněm prvních tanků setkal se stejnými emocemi.

Pravidlem bylo, že každé obrněné auto v ruské imperiální armádě mělo vlastní jméno. Tak například koncem podzimu 1915 bylo nahlášeno, že obrněné auto Austin první série pod názvem „Adsky“ a obrněné auto Garford pod názvem „Grozny“ zajistili přechod pro pěchotu. V té době německé síly zmohly proti hrozbě těchto vozidel jen pramálo.

Touto dobou se na ruských frontách, kde bylo více příležitostí k mobilním bojům, úspěšně používalo celkem 120 obrněných vozidel. Tato obrněná vozidla však stále potřebovala cesty vhodné pro motorová vozidla. Sníh a jarní období často vyústily v extrémně špatné podmínky na cestách, které se daly projet jen s řetězy na kolech.

Toto ale při použití obrněných aut nebyly jediné problémy: vozidla to byla hlučná – postupující jednotka se dala snadno odhalit podle zvuku motorů a na méně pevné mosty a improvizované přechody byla často příliš těžká. Z těchto důvodů je velitelé odmítali používat v boji.

Obrněná vozidla Locker-Lampson bojovala na kavkazských a rumunských frontách a účastnila se také poslední ofenzívy ruské imperiální armády v Řecku v červnu 1917. Výsledek byl katastrofální. Jeden z divizních důstojníků vzpomíná: „Útok byl opětován plynem, plamenomety a dalšími špinavými triky vandalů. Naši spolubojovníci drželi pozice, ale postupovat nešlo.“ V roce 1918 jednotky zanechaly své železné oře na polích Kursku a Vladivostoku a vrátily se domů.

První světová válka byla obtížná zkouška obrněných vozidel na všech frontách. Všechno to začalo obdobím mobilního boje, během kterého obrněné jednotky mohly sehrát klíčovou roli. Nicméně v létě roku 1915 válka zabředla do začarovaného kruhu zákopového boje, což zcela negovalo skvělou výhodu obrněnců – pohyblivost. V tento kritický okamžik poslal britský válečný dopisovatel Cornell Ernest Dunlop Swinton dopis veliteli britských sil ve Francii, polnímu maršálovi Johnu Frenchovi. Dle tohoto dopisu bylo „nezbytné vyvinout nová bojová vozidla na bázi benzínových traktorů s pásy.“

Nikdo neočekával, že tento zdánlivě nevýznamný dopis změní chod dějin.

Zdroje:

• Boyen R. Divize belgických obrněných aut v ruské imperiální armádě // Poslední válka Ruského impéria: Ruské impérium, svět před, během a po první světové válce dle dokumentárních zdrojů ruských a zahraničních archivů. M., 2006. Str. 226–232.
• Kirilets S. V., Kaninsky G. G. Bojová vozidla ruské imperiální armády. «Akademie bojových vozidel» generála Sekreteva. M., 2010.
• Kolomiets M. V. Obrněná divize bojových vozidel v ruské imperiální armádě // Ruské impérium v první světové válce 1914–1918: Encyclopedie. В 3 v. T. I. М., 2014. Str. 212–221.
• Popova S. S. Zkoušky belgických vojáků v Ruském impériu // Historický válečný žurnál. 1996 Č. 2. Str. 46–52.