100 let tanků: Od „Little Willie“ po tajemnou „nádrž na vodu“

Zkoušky prvního prototypu vozidla, No1 Lincoln Machine, byly celkem úspěšné. V září 1915 jeho „otec“, Ernest Swinton, poslal velení šťastnou zprávu: „Námořníkům se podařilo sestrojit první prototyp pásového vozidla, které je schopno překročit 4,4 stopy široké zákopy a 4,6 stopy vysoké svahy, a také se otáčet kolem své osy jako pes, co honí blechu na ocasu.“ Popravdě řečeno, věci se tak dobře neměly: Traktorové šasi nebylo připraveno na tlak, kterému by masově vyráběná vozidla každý den čelila, a pásové řetězy neustále padaly. Bylo nutně potřeba buď vylepšit prototyp, nebo navrhnout zcela jiné řešení, a to co nejdříve.

Sestava a výzbroj prototypu

Korba vozidla připomínala krabici. V přední části (oddílu pro řízení) byli dva řidiči s různými úkoly – řidič vpravo používal pedály k ovládání motoru, páčky ke změně převodů a naviják k ovládání ocasního kola; řidič vlevo měl na starosti pásy (odděleně levý a pravý) a nastavení jejich rychlosti pomocí ruční brzdy.

Zadní část korby obsahovala oddíl s převodovkou a benzínovým motorem Foster-Daimler s výkonem 105 koní. Bojová část tanku byla uprostřed vozidla, ale No. 1 Lincoln Machine zatím žádnou výzbroj neměl. Pro prototyp se také vyvíjela otočná korba, ale zatím nebyla namontována.

Výzbroj nového vozidla byla mezi inženýry a vojáky předmětem vášnivých debat. Tvůrci jej chtěli vybavit 40mm automatickým kanonem Vickers, ale Stanley von Donop, generál velitel oddělení výzbroje, varoval, že dodávka takového velkého množství těchto kanonů by vyžadovala zhruba půl roku. Vzhledem k faktu, že „ničitelé kulometných hnízd“ měly smysl jen v případě výroby ve velkém počtu, bylo nutné vybrat správnou výzbroj hned na první pokus a bez prodlev. Jak pravila anekdota jednoho z dělníků: „Budeme vypadat jako blbci, jestli válka zítra skončí.“ Válka ale bohužel trvala přeci jen o chvilku déle.

Za prodlení se platí

Zatímco si inženýři a vojáci lámali hlavu nad tím, jak vozidlo optimalizovat, na frontové linii se měla odehrát další velká operace. Spojené síly Britského impéria a Francie se připravovaly na útok poblíž severofrancouzského Loos. Ve své knize o první světové válce nazval britský historik Basil Liddell Hart kapitolu o této operaci „Nechtěná bitva“. Generál Douglas Haig měl pesimistické tušení: „Oblast je víceméně rovná a otevřená; bude vystavena kulometné a puškové palbě jak z německých zákopů, tak i opevněných vesnic za frontovou linií. Rychlý postup nebude možný.“ Francouzské velení jeho varování nevyslyšelo. A jaký byl výsledek? „Ten den byl dnem tragédie, jejíž hořkou příchuť neosladilo ani jediné zrnko úspěchu“, píše se v oficiální britské historii první světové války. Podle statistik v období od 25. září do půlky října 1915 zemřelo nebo bylo zraněno kolem 60 000 lidí.

Pokud by britské jednotky měly tanky, toto hrozivé číslo by bylo daleko menší. Nebyla to ale chyba inženýrů, protože ti dělali, co mohli. Tank No. 1 Lincoln Machine právě v té době procházel fází optimalizace. Vylepšený prototyp byl skoro hotový, když došlo k tomu, že britská vláda propustila Winstona Churchilla, hlavního ochránce Swintona a jeho týmu, a poslala jej na frontu.

Churchill viděl, jak vojákům zásadně chybí podpůrné zbraně, a snažil se inspirovat důstojníky: „V Anglii se právě dokončuje zhruba sedmdesát pásových vozidel. Žádné z nich ale nesmí být použito, dokud nebude zcela hotové. Dokáží si poradit s jakoukoliv překážkou a překračovat zákopy, zídky nebo jámy. Jsou vyzbrojeny dvěma nebo třemi kulomety Maxim a každé vozidlo může být vybaveno plamenometem. Jediné, co je dokáže zastavit, je přímý zásah polním dělem.“ Historie se však vydala jiným směrem a dala si rok na čas.

Koncem listopadu 1915 byl připraven vylepšený prototyp známý pod názvem Little Willie. Korba byla smontována z kotelních ocelových plátů spojených nýty. Od svého předchůdce se lišila tím, že měla vpředu výčnělek. Vodicí kolečka podvozku byla zvednuta nad zem, aby mohl Little Willie lépe překonávat drsný terén. Vozidlo bylo připraveno na nové zkoušky, ale vývojáři tanku svůj výtvor zavrhli, protože začali pracovat na novém projektu, který měl odlišné schéma sestavy (bez věže) a výzbroje. Podle Swintonových vzpomínek byla myšlenka inspirována povídkou H. G. Wellse nazvanou Obrněnci (The Land Ironclads) .

Když dostalo vozidlo název, bylo stále zahaleno rouškou tajemna.

Co se skrývá za jménem?

Eustace Tennyson d’Eyncourt, předseda komise pro pozemní loď, si ohledně výtvoru Swintona a jeho kolegů vytvořil doslova posedlost utajením. Když probíhala jeho výroba, nad továrnou ve Fosteru nesměla dokonce létat ani britská letadla. Stále však mohlo dojít k úniku informací, takže bylo zapotřebí vymyslet nové kódové označení vozidla, alespoň jako matoucí prvek, který by potenciálnímu špiónovi nedal nejmenší náznak. Hlavní podmínkou bylo to, že v názvu nesmí být žádná narážka na lodě, i kdyby jen pozemní.

Od 4. listopadu 1915 byl prototyp nazýván „nádrží na vodu“ a tento název si udržel až do Vánoc. Dne 24. prosince se Swinton a poručík Daley Johns z komise imperiální obrany rozhodli tento název změnit. Mezi nápady byl například „kontejner“, „cisterna“ nebo „rezervoár“. Nakonec byl vybrán krátký a zvučný název „tank“, čili nádrž. Konspirační příběh zněl tak, že továrna vyrábí nádrže na vodu.

Dokonce i tvar korby znalo jen několik vybraných osob. Různé zkoušky se prováděly především v noci. Jednoho dne se inženýři rozhodli otestovat pancíř vozidla a požádali kontrarozvědku o poskytnutí několika německých granátů.

Zkušební střelby probíhaly na poli nedaleko staré katedrály v Lincolnu, 12. ledna 1916. Wilson a Hetherington se vsadili. Druhý z nich dal 50 liber na to, že první rána zasáhne korbu. Ať už bylo příčinou špatné umístění vozidla nebo špatné míření, výstřel málem skončil katastrofou. Po Hetheringtonově výstřelu došlo k selhání nálože, jenže rozbuška se nakonec aktivovala a zpožděná střela byla poslána přímo směrem ke katedrále. Nejlepší inženýři Spojeného království utíkali a předbíhali jeden druhého, aby se podívali, zda je kostel v pořádku. A další dvě hodiny hledali střelu pomocí lopat a světlometů.

Další zkoušky prokázaly, že pancíř ránu dokáže ustát. Finální zkouška měla prokázat výkon vozidla. Nejprve byl jako místo k uskutečnění zkoušky vybrán stadion ve Wembley, ale později bylo rozhodnutí změněno a bylo vybráno sídlo markýze ze Salisbury, kam byl prototyp dovezen po železnici. Pro vozidla byla připravena bariéra podle pokynů samotného Swintona a zkoušky byly naplánovány na 2. února 1916.

Markýzovo sídlo bylo přeplněné vojenskou a politickou smetánkou z celého Spojeného království: David Lloyd George (ministr výroby munice), Arthur Balfour (ministr zahraničí), William Robertson (náčelník generálního štábu) a další. Akce se zúčastnil dokonce i Lord Horatio Kitchener, který byl jako státní sekretář pro válku hlavním odpůrcem užití tanků v boji. Během západu slunce pozdravilo řevem motoru všechny přítomné hosty obrovské monstrum tvaru diamantu. David Lloyd George byl uchvácen: „Byl jsem naprosto unesen, když jsem viděl to, čemu se říkalo Královská stonožka.“ Právě takto úchvatně vypadalo zjevení prvního masově vyráběného tanku v dějinách.

Použité zdroje:

• Fedoseev S. L. Tanki Pervoy mirovoy. M., 2012.
• Glanfield J. The Devil’s Chariots. Osprey, 2013.
• Neillands R. The Great War Generals on the Western Front 1914-18. London, 1999.
• Stern A. G. Tanks 1914-1918. The Log-Book of a Pioneer. London, 1919.
• Swinton D. E. Eyewitness. Being Personal Reminiscences of Certain Phases of the Great War, Including the Genesis of the Tank. New York, 1933.