100 let tanků: Swintonův revoluční vynález

Konstruktéři Výboru pro pozemní lodě strávili mnoho měsíců pokusy o sestavení dostupných technických milníků lidstva do něčeho, co by připomínalo zcela nové bojové vozidlo. Výsledná mozaika se tvrdohlavě odmítala spojit dohromady a vytvořit precizní vojenský vzorec. Počínaje srpnem 1915 nastal náhlý průlom a o sedm týdnů později se na testovacím cvičišti objevil první pohyblivý pásový prototyp.

Muž, díky kterému se tento průlom mohl uskutečnit, byl Ernest Dunlop Swinton.

Zasévání otce tanků

Podplukovník Swinton by byl skvělým aktérem nějakého sci-fi snímku. Byl to armádní důstojník, účastník druhé búrské války, vynikající vojenský ženista a analytik. Swinton toho ve své době zažil hodně, ale situací na západní frontě na podzim 1914 byl šokován. Po válce se nechal slyšet, že „rozuměl podstatě jevu, kterému se později začalo říkat granátový šok.“ Byl svědkem, kterak kulomety poblíž belgického města Ypry způsobovaly naprostý chaos v řadách mužů, kteří podnikali jeden beznadějný útok za druhým. Zoufale hledal způsob, jak problém zákopové války vyřešit.

19. září 1914 dostal Swinton geniální nápad: pásový traktor! Krátce před válkou dostal tento důstojník dopis od starého přítele, který popisoval zkoušky amerického pásového traktoru Holt v Antverpách. Schopnost překonání terénu tohoto vozidla daleko předčila jakékoliv kolové vozidlo. „Pokud tento zemědělský traktor opravdu umí vše, co umět má, co kdybychom ho dovybavili a přizpůsobili našim potřebám?“ pomyslel si ženista Swinton a začal nejvyšší britské velení bombardovat dopisy. Ať už náhodou či metaforicky, Swinton nazýval tento potenciální proces transformace „zasévání“.

Týden po tomto objevu se Swinton pracovně vrátil do Londýna. Byla mu nabídnuta možnost podělit se o své nápady se samotným lordem Horatio Kitchenerem, který byl tenkrát britským ministrem války. Nicméně prvním člověkem, se kterým se Swinton o svůj nápad vytvořit „obrněné kulometné vozidlo“ rozhodl podělit, byl Maurice Hankey, Swintonův starý přítel a tajemník Výboru pro imperiální bezpečnost. Hankeyovi se nápad líbil a podělil se o něj s kapitánem Tomem Tullochem, také známým jako Trinitro Tom, ženistou a jedním z nejlepších britských expertů na výbušniny, který plán rovněž podpořil. Ukázalo se, že Tulloch si hrál s nápadem vytvořit bojové vozidlo na základě traktoru Hornsby. Brzy na to se Swinton vydal za britským ministerským předsedou, ale o svých plánech neřekl nic. Coby voják celou svou duší nemohl porušit sled velení a rozhodl se, že „nemá právo probírat nápad, o kterém lord Kitchener nemá ponětí.“ Swintonovo taktní jednání se bohužel ukázalo jako přehnané, jelikož Kitchener oznámil, že je v časové tísni a setkání zrušil.

22. října 1914 dorazil Ernest Swinton do francouzského Saint-Omer, kde se nacházelo velení britských expedičních sil. Zde se setkal s velitelem ženistů a velitelem ochranných a stavebních prací. Během rozhovoru se je pokusil přesvědčit o svém plánu. Velení bylo příliš zaneprázdněné, než aby prošetřilo technické detaily, a Swinton si tak nedělal žádné iluze. Chtěl zkrátka konzervativní velitele učinit celému nápadu otevřenější. To se bohužel ukázalo jako opakované mlácení hlavou o zeď.

Od pádu k vzestupu

2. ledna 1915 utržily Swintonovy plány citelnou ránu. Maurice Hankey sdělil, že nápad na bojové pásové vozidlo vysvětlil přímo Kitchenerovi. Ten se prý vyjádřil v tom smyslu, že tento koncept nepodpoří. Ženista už byl zoufalý. Přesto však prohnaný Hankey nevěšel hlavu a připravil memorandum adresované britskému ministerskému předsedovi Herbertu Asquithovi a Prvnímu lordu admirality Winstonu Churchillovi. Churchill dle všeho začal po přečtení tohoto dokumentu zvažovat nápad jakési „pozemní bitevní lodě“ a inicioval vytvoření Výboru pro pozemní lodě. V lednu 1915 měly dva traktory Holt zkoušky na cvičišti v Aldershotu, ale Swinton nebyl z nějakého důvodu pozván.

Swinton si později ve svých pamětech stěžoval:„Z nějakého neznámého důvodu byl Churchill proti společnému bádání s Válečným úřadem. Připomínalo to jakousi grotesku.“ S tímto názorem nemůžeme než souhlasit. Muž, který se zasloužil o zrod Výboru pro pozemní lodě věřil, že bádání tohoto výboru je vlastně iluzorní a jen plýtvá cenným časem a zdroji Spojeného království.

Hradba neporozumění a lhostejnosti padla až poté, co vrchní velitel britských sil ve Francii John French obdržel od Swintona zprávu. V té stálo nejen to, že „by tato vozidla měla připomínat benzínové pásové traktory“, ale obsahovala také kompletní plány a popis případného vozidla: benzínový motor, rychlost okolo 7 km/h, schopnost překonávat zákopy maximální délky 1,2 m, dva kulomety a 40mm dělo.

Odpověď velitele Frenche stavěla na jediné otázce: existovaly v Británii vozidla, která by se dala zmíněným požadavkům přizpůsobit, a pokud ne, dala by se nějak vyrobit? Byl připraven poslat Swintona zpět do Londýna a svěřit mu do rukou vedení celého vývoje. Vývoj jako takový byla uzavřená záležitost, jelikož French své sliby vždy plnil. „Zasévání“ Ernesta Dunlopa Swintona konečně přineslo výsledky.

„Sezame, otevři se!“

Štěstí přeje odvážným a vytrvalým. Swinton nejen že získal podporu vlivného velitele, ale rovněž objevil vlastní zdroj síly. Když se ve Výboru pro imperiální bezpečnost uvolnilo při Hankeyově odchodu na frontu místo tajemníka, utratil Hankey za svého starého přítele Swintona dobré slovo. „Sezame, otevři se! Mám teď klíč ke všemu,“ okomentoval Swinton tuto životní změnu.

Okamžitě napsal admiralitě a vyžádal si informace o pokroku Válečného úřadu ohledně svého nápadu. Během týdne byl vybrán dodavatel, který měl prototyp vozidla připravit. Firma William Foster & Co Ltd, se sídlem v lincolnshirském Lincolnu, s traktory již v minulosti pracovala a vyrobila pásové traktory Hornsby a těžké kolové traktory k tažení kanónů.

Zbývalo už jen najít tým vhodných profesionálů, protože, jak víte, vždycky je to o lidech. Vedení prací na prototypu „kulometného vozidla“ bylo svěřeno Williamu Trittonovi, což byl předseda firmy. V minulosti se již pokoušel o vytvoření vozidla k překonávání zákopů, ale zkoušky „pohyblivého kolového mostu“ navrženého Trittonem počátkem roku 1915 skončily fiaskem. Tento nový projekt byla jeho šance nepřízeň okolností zvrátit.

Walter Gordon Wilson, plukovník Královského námořnictva, pomoc také nabídl. Tento profesionální voják se věnoval mnohá léta motorovému průmyslu a počátkem první světové války pracoval na vozidlech pro Královskou námořní obrněnou automobilovou divizi.

Swinton a jeho asistenti nicméně neměli peníze, čas ani pracovní síly. Dokonce i ženy – představitelky hnutí za volební právo žen – pracovaly ve výrobních závodech se složitými stroji. Výroba a konstrukce prototypu byla přísně tajná. Dělníci mohli prostory závodu opouštět výhradně na speciální povolení. Podezření z neloajálnosti se okamžitě trestalo vyhazovem.

Přímo před zkouškami dosáhly obavy vrcholu. Materiál na pásy byl předmětem ostré diskuze, ale Tritton trval na řetězovém pásu. Vedoucí Výboru pro pozemní lodě ve Swintonův úspěch nevěřil a zvažoval zrušení demonstrace. Fosterovi dělníci přišli na zkoušky se svými rodinami.

22. září 1915 urazil prototyp pod názvem „Lincoln Machine No. 1“ své první metry. O tři měsíce později byl jeho nástupce nazýván „tank“.

Mezitím byl admiralitě odeslán hrdý telegram: „Včera se při zkoušce přetrhl hnací řemen. Vyrobil jsem nový z lisovaného plechu. Je lehký, ale velmi pevný. Vše je v pořádku, děkuji. S úctou, hrdí rodičové.“

Použité zdroje:

Fedoseev S. L. Tanki Pervoy mirovoy. M., 2012.

Glanfield J. The Devil’s Chariots. Osprey, 2013.

Swinton D. E. Eyewitness. Being Personal Reminiscences of Certain Phases of the Great War, Including the Genesis of the Tank. New York, 1933.