„Kde jsi, tati?“

(Úryvek z osobního deníku Ermelindy Jungové.)

Konečně. Všechno je zase zpátky na svém místě, tak jako před pár dny. Vítr však stále ještě neodvál ten otravný zápach spálených drátů. Jsme zpátky na začátku a získali jsme čas připravit se na další hloupou invazi. Pokud tedy ještě nějaká přijde, samozřejmě. Situace je komplikovaná. Na jedné straně máme Alianci a její maniakální touhu „vyřešit“ problém, který sama vytvořila. A na druhé mého otce, který s nekonečnou trpělivostí musí zas a znovu reagovat na jejich agresi.

Při téhle bitvě však nebyl, a to nemůže být náhoda. Člověk, který vždy plánuje několik kroků dopředu, jako dobrý šachista, by o nadcházejícím útoku určitě věděl. Aliance nemohla vědět, že je pryč –⁠ pokud v tom tedy nemají prsty jejich psi. Vzhledem k tomu směšnému pokusu opět prolomit naše opevnění ale nevěřím, že jsou něčeho takového schopni.

Jenže pokud můj otec věděl, že přijdou, a nechal mě naše území bránit, co to znamená? Šlo o test? Proč? Aby si mohl být jistý, že vycvičil dostatečně dobrého nástupce? Nikdy jsem mu nedala důvod, aby pochyboval o mých schopnostech, a táta by nikdy neodešel, když tu bylo potřeba udělat tolik práce. Ne. To nemůže být ono. Je přirozené, že jsem Chrty porazila tak elegantně. Naše obranné systémy jsme vylepšovali průběžně, získávali informace, budovali algoritmy a vyvíjeli další ochranné prostředky. Vítězství bylo jediným možným výsledkem. Tentokrát proti nám však stála Villanelle (konečně jsem zjistila její jméno), a pokud vím, je jedinou ze všech těch nafoukaných aliančních důstojníků, komu se kdy podařilo přesvědčit mého otce, aby mluvil. Osobně. Z očí do očí. Takže neexistuje možnost, že by věděli, že tu není.

Tenhle deník si naštěstí nikdy nikdo nepřečte. Nerada bych, aby kdokoliv zjistil, o kolik horší jsou mé analytické schopnosti oproti mému technickému talentu. Štěstí je rozhodně na mé straně. I kdyby se Chrti vrátili, nebude to na dlouho. Strachovat bych se měla o důležitější věci. Můj otec je stále nezvěstný. Pokud by to byl jen test, rozhodně už by mi vynadal za všechen ten nepořádek (podtrženo, s poznámkou na okraji: „Předělat jednu četu strážců na lehce obrněná průzkumná vozidla“) a pochválil mě za mé schopnosti.

Kde jsi? Aliance mě (správně) považuje za silného protivníka, ale ty jsi jediný, kdo ví, jak těžké pro mě je být sama. Bez tvé podpory. Bez tvého „Proč jsou po celé garáži rozházené klíče a hasáky?“ Nejsem válečník, takhle jsi mě ostatně ani nevychoval. Když se ale podívám zpět na tu zuřivost, která mě pohltila, když jsem zničila útočníky napadající můj... NÁŠ domov, cítím, že ve mně žijí dvě úplně odlišné osoby. A nevím, kterou Ermelindu bys měl ve svém týmu raději.

Už je to dlouho, co jsem si dovolila dát takhle průchod svým citům. A to proto, že to nejhorší, co člověk může udělat, je ztratit kontrolu nad situací. Přesto se obávám, že jsem ji ztratila. Všechno je to kvůli těmhle démonům pochybností, kteří mne posledních pár dní napadají.

Soustřeď se. Dost bylo rozptýlení. Měla bych zpomalit a tuhle chvíli si užít. Koneckonců, mí oceloví přátelé stále drtí Alianci. A já nějak zapomněla užívat si tu krásnou chuť... pomsty? Budeš na mě pyšný, tati, slibuji. Jen se brzy vrať.

Kafe. Potřebuji další šálek.