Sférické tanky na bojišti

Metody vývoje konstrukce tanků nebyly nikdy prosté a přímočaré. To platí pro jakoukoliv zemi a zřejmě i pro všechny generace. Při procházení informačních zdrojů někdy nezbývá než se podivovat na tím, jak měli někteří konstruktéři ambiciózní a nezvyklé nápady. Bádání a tvořivá práce neustávaly ani v dobách, kdy se zdálo, že vývoj něčeho zcela nového nemá žádný smysl. Například ve čtyřicátých letech dvacátého století byl klasický koncept tanku již dotvořen. Využití pásů, dělo připevněné k otočné věži, vnitřní prostor tanku – všechny tyto prvky se staly více či méně standardem. V této oblasti se v danou dobu nezdál být prostor pro nějaký vývoj. Odchýlení se od běžného konceptu bylo navíc považováno za zvláštní a pro seriózní konstrukční inženýry to bylo nepřijatelné.

Ve třicátých letech zabavil státní výbor obrany SSSR řadu evidentně neproveditelných projektů a nápadů, které se snažily nekonvečními návrhy designu vylepšit negativní obrázek obrněných vozidel. Procházení obrovského množství nákresů odborníky rychle přestalo bavit a vše si usnadnili tím, že se rozhodli projekty zamítat bez jejich řádného prozkoumání – pozornosti se těmto projektům dostávalo asi jako projektům na motory využívající perpetum mobile.

Důvod, proč projekt tanku vojenského inženýra třetího stupně V. M. Vostretsova neskončil v odpadkovém koši, zůstává neznámý, protože se již nepodařilo nalézt korespondenci týkající se praktické realizace tohoto projektu. Možná leží někde v centrálním archivu ministerstva obrany a čeká na podrobnější prozkoumání. K dispozici je také pouze malé množství dokumentů souvisejících s průběhem vývoje bojových vozidel SHT-1A a SHT-2T, což jsou jediní zbývající zástupci daného typu vozidla, kterým je tzv. sférický tank. Sférické tanky byly sestrojeny, testovány a jeden z nich se dokonce zapojil do bojů.

Nikolaj Michajlovič Vostretsov se narodil 2. května 1904 v Orenburgu. Jeho otec byl vedoucím dílny v pletařské továrně obchodníka Dolohova, Nikolajova matka zemřela, když mu ještě nebyly 3 roky. Výchova chlapce zůstala na otci, který jej s sebou brával do práce, kde mu ukazoval, jak fungují tovární stroje. To podnítilo chlapcovu vášeň pro stroje a otec doufal, že jeho syn jednou půjde v jeho šlépějích. Ve škole prokázal Vostretsov mladší vlohy pro exaktní vědy a jistě by převzal práci po otci nebýt revoluce v roce 1917. Zemi svírala občanská válka a chlapec musel se studiem přestat. V roce 1919 se Nikolajův otec, který nesympatizoval s pohledem Rudé armády, rozhodl opustit město a přesunout se na východ země, který spravovala Kolčakova armáda. Toto rozhodnutí mělo tragické následky. Jednoho pozdního večera, nedaleko Novotroitsku, zpozorovala hlídka na koních patřící do čtvrtého armádního sboru Kolčakovy armády povoz, ve kterém otec se synem cestovali. Cestující byly považováni za nepřátelské špehy a Kozáci na vyděšené muže zaútočili. Otce srazil k zemi kůň. Nikolaj, sedící na kraji vozu, dostal ránu bičem do obličeje. Chlapec seskočil na zem a rychle zaběhl do křoví u cesty. Dlouho běžel lesem, narážel do stromů, až padl na zem vyčerpáním. Poté, co si trochu odpočal, se celý zkrvavený vydal na cestu zpátky do Orenburgu. Již za tři dny dorazil do ležení Rudé armády. Dostal se do nemocnice, kde ho čekaly špatné zprávy, protože měl ošklivě poraněné levé oko.

Až do konce občanské války žil Vostretsov sám ve starém bytě a bral lecjakou práci. Po válce prodal svůj skrovný majetek a vydal se do Moskvy hledat nový život. Pracoval v Mitišinského závodě, studoval na dělnické fakultě a později na Polytechnickém institutu v Leningradu. V roce 1936 se vrátil do továrny, kde pracoval jako konstruktér. Navzdory svému postižení získal oprávnění ke studiu na Akademii mechanizace a motorizace WPRA.

V roce 1939 se Nikolaj Vostretsov doslal do konstrukční kanceláře moskevské automobilové továrny KIM, kde se podílel na navrhování a konstruování lehkých tanků. Díky svému pružnému způsobu uvažování a dobrým technickým dovednostem byl zanedlouho oceněn vojenským technickým titulem druhé třídy.

V květnu 1940 navrhl Nikolaj Vostretsov střední tank s modelovým názvem „sférický tank” a poskytl jej centrální komisi pro vynálezy v oblasti obrany. Design tanku byl opravdu velmi neobvyklý: korba tanku měla kulovitý tvar, podvozek měl dvě pružné běhouny s kovovými a gumovými prvky a bodci, které měly napomáhat řádnému přilnutí k terénu. Podle Vostretsova měla být tato konstrukce vybavena 76mm dělem připevněným k horní části korby. Vozidlo měl pohánět pár benzínových motorů M-17 podobných těm, které využívá tank BT-7.

Projekt sférického tanku najednou dostal zelenou. Ovšem vzhledem k velmi neobvyklému tvaru tohoto vozidla se většina továren do jeho výroby nezapojila. Skupina konstruktérů vedená Vostretsovem se přesunula do Viksy, ležící nedaleko města Gorkij (starý název města Nižnij Novgorod), kde se inženýři pustili do práce.

V dubnu 1941 byl sestrojen prototyp opancéřovaného „sférického“ tanku, který byl nyní připraven na testování. Celkem podstatně se odchyloval od počátečních návrhů. Zaprvé, gumové běhouny byly považovány za zbytečné. Místo toho byl tank vybaven dvěma širokými pásy, připevněnými kolem dokola. Pásy byly vytaženy na ráfky a v případě potřeby je bylo možné snadno odmontovat. Bez pásů se tank sice dokázal pohybovat, ale jeho manévrovatelnost byla o poznání horší. Navzdory tomu bylo možné tento nedostatek považovat za nedůležitý. Daleko důležitější byl fakt, že na rozdíl od tanků běžné konstrukce byl sférický tank po poškození pásů stále mobilní.

Změnila se také výzbroj tanku. Namísto využití děla v horní části korby byla na tank namontována kulometná věž, podobná té ze středního tanku T-28. Na kulometnou věž měl být původně namontován koaxiální kulomet DT. Po obou stranách tanku byly připevněny střelecké věžičky pro 76mm děla L-10 s krátkou hlavní. To znamenalo, že ztrátu schopnosti rychlé palby kompenzovalo zdvojnásobení palebné síly. Vezmeme-li v potaz velmi dobrou manévrovatelnost sférického tanku, kompletní otočení korby za cílem nepředstavovalo přílišný problém.

Také systém vyvažování byl navržen moudře. Obecně řečeno se díky principu gyroskopu pohyboval sférický tank velmi jistě. Nicméně v případě otáčení při náhlém zastavení nebo při rychlých manévrech existovalo riziko převrácení tanku. Zamezit tomu měl Vostretsovem vyvinutý systém zátěže, sestávající z vyvažovacího kola vážícího 4 tuny ukrytého ve spodní části tanku. Horní část vyvažovacího kola byla připevněná k nezávisle upevněné podlaze kabiny, která se vždy nacházela v horizontální poloze, bez ohledu na úhel naklonění tanku.

Inženýři se nakonec rozhodli použít namísto benzínového motoru dieselový motor B-2, protože to považovali za rozumnější volbu.

Zkušební jízdy prokázaly, že se tank chová v terénu dobře. Jeho ovládání bylo snadné, namístě se dokázal rychle celý otočit a snadno přejížděl příkopy a zákopy. Při rychlé akceleraci dokázal tank vyskočit do 1,2 metru vysokého svahu.

Na druhou stranu se ale objevila řada nedostatků. Hnací ráfky měli v důsledku nevhodné volby jakosti oceli sklon k rychlé deformaci a systém ventilace nefungoval, takže se vnitřní prostor rychle plnil kouřem. Pohyblivá podlaha tanku se zasekávala v těch nejnevhodnějších pozicích. I přesto byl sférický tank doporučen k dalšímu testování a obdržel označení SHT-1A.

Se začátkem velké vlastenecké války došlo ke značnému zpomalení vývoje sférického tanku. Nebylo k dispozici dostatečné množství prostředků, které by bylo možné skupině návrhářů přidělit. Projekt ovšem nebyl ukončen, protože v jeho vývoji byl spatřován značný přínos. V období míru bylo drahé dělo L-10 nahrazeno dělem F-34, podobným dělu z tanku T-34. V polovině roku 1942 Vostretsov oznámil, že by měl být vývoj projektu odložen. Zároveň začal vyvíjet další sférický tank, SHT-2T, vážící 35 tun.

Tento tank byl o 15 tun těžší než předchozí model. Měl tedy silnější pancíř a samotný tank byl větší. Tank byl v klasifikaci střední a v terénu se choval spíše jako rychlý těžký tank, což vedlo k použití písmene „T“ v jeho označení.

Konstrukční inženýři chtěli z tanku SHT-2T udělat útočný tank navržený k prolomení nepřátelských obranných pozic. Jistě nepřekvapí, že do jeho střeleckých věžiček byly namontovány dvě 152mm houfnice ML-20, modely z roku 1937. Tato silná děla bylo možné používat také za pohybu: systém vyvažování střeleckých věžiček neutralizoval zpětné rázy. Střelec se však nacházel v celkem komplikované situaci, protože při každém výstřelu z tanku byl se svojí sedačkou téměř vertikálně nadzvednut.

Testování tanku SHT-2T na zkušební skládce se uskutečnilo v roce 1943 společně s vojenskými testy konečné modifikace SHT-1A. Poslední zmiňovaný byl vybaven 85mm dělem D-5C, které nedávno předtím vyvinul F. F. Petrov. Navzdory celkovému vylepšení přesnosti se Vostrestov rozhodl, že nelze vyvíjet dva projekty zároveň a tento projekt proto odsunul.

Po testování a vylepšování tanku SHT-2T padlo rozhodnutí začít s testy ve skutečných bojových podmínkách. 10. srpna 1943 byl tank naložen na plošinový vůz a odeslán do Černigovu, kde měla začít hlavní útočná operace. Velká prkenná krabice měla tank udržet v utajení. V doprovodných dokumentech stálo, že se jedná o nový typ obranné vzducholodi s pevnou kostrou, který bude testován na frontové linii. 

Tank se zapojil do bitvy v rámci speciální roty tanků druhé tankové armády. Plánovalo se zapojení tanku ve druhé vlně bitvy. Okolnosti tyto plány však narušily. 12. září 1943 obklíčila útočící sovětskou divizi německá skupina dvou rot motorizované pěchoty s podporou šesti vozů Pz IV a jednoho stíhače tanků Stug. Kromě roty s tankem SHT-2T se poblíž nenacházela žádná vojenská četa, která by mohla Němce zastavit. Sovětští vojáci, které podpořila oslabená pěchota, se zapojili do bitvy proti Němcům poblíž vesnice Gudzevka.

Vzhled sférického tanku nepřátelské síly trochu zaskočil. Na chvíli dokonce přestaly střílet. Tank zrychlil a začal se pohybovat proti německé pěchotě společně se dvěma tanky T-34. Než Němci stihli nasadit své protitankové dělo, sférický tank byl od jejich pozic už jen na vzdálenost nějakých 50 metrů. Dvě rány z houfnice udělaly z nepřátelské munice a vojáků jeden velký, krvavý guláš. Zatímco se děla dobíjela, tank se přesouval podél nepřátelské obranné linie a posádka střílela z kulometů. Téměř celá nepřátelská rota se rychle stáhla.

Tank Panzer IV, který stál na kraji lesa, na sovětský sférický tank vystřelil, ale jeho střela zakřiveným pancířem neprošla. Řidič vozu SHT natočil své vozidlo čelem k nepřátelskému tanku. Německé vozidlo se začalo rychle stahovat k lesu. Mohlo uniknout, ale jeho pás uvázl v příkopu. Tank se naklonil na jednu stranu, jeho podvozek se nemohl hnout, potom se sklouzl a několik sekund se otáčel, aby se dostal z pasti. SHT nato opět zahájil palbu dvěma houfnicemi. První střela cíl minula, ale druhá prakticky odstřelila německému tanku věž.

Když se z Němci probrali ze šoku, zahájili na podivné vozidlo palbu všemi svými zbraněmi. Tankisté speciální roty tanků vzpomínali, že nepřátelé na sférický tank stříleli dokonce i z kulometů. Od pancíře se však odrazilo pouze několik jisker. Po několika sekundách obdržel SHT-2 zásah do pravé střelecké věžičky a zůstalo mu pouze jedno dělo. Tehdy se prokázala účinnost konstrukce se dvěma děly: tank se rychle otočil zpět ke spojeneckým pozicím a zároveň pálil na pozici německé jednotky. Exploze vyřadila další protitankové dělo i s jeho posádkou.

Tank SHT-2T prokázal vysokou efektivitu v boji. Sovětské ministerstvo těžkého průmyslu vydalo výnos, že má být tank zařazen do bojové služby. Toto rozhodnutí však nebylo zrealizováno: velkovýroba sférických tanků vyžadovala nejprve postavení speciální továrny.

Pro Vostretsova to byl obrovský šok. Konstrukční inženýr se uzavřel do sebe, ale pokračoval v práci. V roce 1944 onemocněl Nikolaj Michajlovič chřipkou. Zdravotní stav návrháře otřeseného prací, stresem a nedostatečnou výživou se nakonec velmi zhoršil. Výsledkem byly komplikace a z chřipky se stala meningitida. Přes nejlepší úsilí doktorů Vostretsov zemřel v nemocnici ve městě Gorkij 8. února 1944.

Po smrti tohoto inženýra byly v jeho dokumentech nalezeny plány dalšího tankového projektu. Tank nesl označení „Objekt koule“. Toto vozidlo mělo vážit 55 tun a mělo být alternativou těžkého tanku IS-2. Mělo na sobě nést 122mm děla namontovaná na boční střelecké věžičky. Maximální rychlost tohoto tanku měla být 60 km/h a měl být schopný jezdit pod vodou. Bohužel zůstal tento tank jen na papíře.