Battle Pass: Příběhy

Po každé úspěšné misi byla cesta zpět zpravidla plná vtipů, žertování a bojových historek. Tentokrát však rádio mlčelo.

Život na frontě dokáže proměnit naprosté cizince ve skutečné bratry ve zbrani. Dokonce i ztráta jednoho tanku je zničující. Ale dnes ztratili téměř celou četu.

Bylo jasné, že ačkoliv Kilmore nevěděl, co se stalo s Andělinou četou, zašel příliš daleko. Damon to sám moc dobře věděl. A věděl také, že Anděla potřebuje podpořit. Ačkoliv nikdy nebyl zrovna výtečným řečníkem, snažil se ze všech sil najít ta správná slova.

„Co se stalo?“

„Vyrazili jsme v poledne. Půl hodiny po vás, přesně podle plánu. Prováděli jsme průzkum okolní oblasti.“ Milotová byla vždy proslulá svou sílou a odvahou. Tentokrát však ani Kilmore nerozuměl tomu, jak dokáže mluvit tak klidně a věcně navzdory tomu, že ztratila celou četu. „Náhle jsme se dostali pod silnou palbu směrem z lesů. Předpokládám, že před sklapnutím pasti čekali, až se přiblížíme. Vedoucí tank byl okamžitě zničen. Neměl nejmenší šanci uniknout. Po prvním výstřelu jsme se rozdělili a hledali kryt. Nakonec to bylo tři proti čtyřem. Pak následovala dlouhá poziční bitva. A nakonec jsem byla jediná, kdo z mé čety zůstal.“

„Proč jste se nevrátila rovnou na základnu?“

„Chtěla jsem vás varovat před léčkou. Zkoušela jsem se dovolat rádiem, ale to bylo poškozené a dosah mého signálu byl omezen. Než se mi konečně podařilo naladit signál, měla jsem Badgera na dohled. Badgere, nechtěla jsem ztratit i tebe!“

„Máš to u mě, Andělo!“

„Pokračujte!“

Badger nebyl v Kilmorově četě, ale mlčel celou cestu až na základnu. „Démon“ měl plné oprávnění vydávat rozkazy všem v jednotce.

„Pořádně si to zapamatujte, Milotová. Kdyby nebyla věž mého Pattona tak silná, právě teď bychom sbírali kousky vašeho tanku. Chtěla jste nás zachránit před léčkou? Sama jste se místo toho dostala do potíží. Udělala jste hloupou začátečnickou chybu. Bitva není u konce, dokud není zničen poslední nepřítel. V tomhle rozhovoru budeme pokračovat později.“

Damonova četa byla považována za elitu. Každý tankista na této straně fronty snil o tom, že do ní vstoupí. Nikdo se ale nikdy ani neodvážil stavět na roveň s jeho vojáky.

„Kdo vůbec jste, že si myslíte, že jste tak dobrá jako moje četa?! Máte vůbec představu, co moji chlapi dokážou? Úspěšně provedli nespočet operací bez jediného škrábnutí! A vy? V okamžiku, kdy vyjedete do boje, vás musíme zachraňovat. Na tuhle práci nemáte, Milotová.“

„Udělala jsem to jen proto, abych zachránila své bratry ve zbrani! Vy bojujete každou bitvu, jako by nebylo zítřka. Ale riskujete nejen svůj vlastní život, ale i životy své čety...“

„To není totéž!“ utnul náhle Kilmore Andělu uprostřed jejího emotivního projevu. Anděla po něm vrhla tázavý pohled a očekávala, že poručík bude pokračovat. Ale Kilmore neměl v úmyslu zacházet do detailů.

„Předpokládám, že jste skončili,“ konečně promluvil velitel roty poté, co si vyslechl obě strany. Buď si myslel, že už toho slyšel dost, nebo se chtěl vyhnout dalším dotazům od Anděly. „Seržantko Milotová, opravdu jste se měla s ohledem na situaci takovému jednání vyhnout. Zároveň, jsou však díky vašemu úsilí Badgerova posádka i vozidlo v pořádku. Takže vám děkuji za včasnou pomoc.“

„Poručíku Kilmore, žádám vás, abyste vzal v úvahu současnou situaci. Ztratili jsme téměř celou četu. Nevystavujte svou kolegyni velitelku ještě většímu tlaku. Milotová, všechny čety již byly zformovány, ale uvidíme, co pro vás můžeme udělat.“

Kilmore se začal dohadovat: „Ale příště se na základnu vrátit nemusí!“

„Pohov! Tahle diskuze skončila. Odchod!“

Milotová spěchala, aby kancelář velitele roty opustila jako první, ale před zavřením dveří utrousila: „Při vší úctě, pane, už dávno nejsem zdravotnice.“

Už od raného dětství Anděla Milotová věděla, že jejím posláním bude zachraňovat životy. Od prvního dne ve službě se stalo její povinností dostat z nesnází, či dokonce z pařátů téměř nevyhnutelné smrti, ty, kteří v bitvách neměli příliš štěstí. A této životní dráze se plně oddala. Vše přerostlo ve vášeň tak silnou, že sen sedět na místě řidiče téměř úplně zmizel.

Až jednoho dne doputoval na její ošetřovnu těžce zraněný tankista. Byl v kritickém stavu a žádný lék nebo ošetření by nedokázaly zvrátit nevyhnutelné. Téměř v bezvědomí neustále znovu a znovu opakoval: „Kdybychom měli jen o jeden tank navíc...“ A to znovu probudilo staré myšlenky. Co kdyby byla právě ona ten ‚jeden tank navíc‘? Co když je prevence vzniku zranění na bojišti lepší než zacelování ran na operačním stole?

Během jiné operace vytahovala Anděla posádku ze spojeneckého tanku, když se zrovna její vlastní vozidlo ocitlo pod palbou nepřátelského dělostřelectva. Kdokoliv jiný by na místě zpanikařil. Nikoliv ovšem Anděla. Okamžitě měla vše pod kontrolou a evakuovala zraněné členy posádky z poškozeného vozidla. Konečně našla využití pro všechny ty dovednosti, které se před lety naučila.

Byl to čin, za který si Anděla vysloužila medaili za hrdinství v bitvě. Zároveň to byl v jejím životě zlomový okamžik. Ztráta celého týmu ji zanechala na rozcestí a nakonec se rozhodla následovat cestu svého otce. Díky jeho reputaci mohla Anděla dokončit výcvik řidiče tanku. A věděla přesně, do které čety a se kterým velitelem se bude chtít přidat, ať už to bude trvat jakkoliv dlouho.

Nešťastnou shodou okolností dostal jen o několik dní později Ramirez, který se již ze svých zranění zotavil, dopis z domova. Jeho milovaná babička, která mu byla nejbližší osobou a posledním poutem s normálním životem, zemřela.

— Nevím, co mám teď dělat. V civilu už na mě nikdo nečeká.

— Vezmi si dovolenou a odpočiň si.

— A co potom? Žít ubohý život, polykat léky na bolest a umřít nudou? Ne, náčelníku, to nejsem já. Patřím na frontu a válka je jediná věc, kterou umím. Takže budu bojovat až do konce.

To dovedlo Kilmorea k nápadu, který by vyřešil Ramirezův i jeho vlastní problém. „Démon“ zformoval malou četu, kterou tvořily pouze dva tanky: „Pipeline“ a Sheridan.

Jejich posádky byly elita – rození válečníci, kteří v každé bitvě bojovali, jako by byla jejich poslední. Nezáleželo jim na tom, kdo je jejich nepřítel. Nejdůležitější věcí bylo zničit co nejvíce nepřátelských tanků.

Název čety byl velmi prostý: „Kilmorova kavalérie“. Postupem času jim ovšem kvůli naprosté nebojácnosti a schopnosti ujmout se i těch nejsložitějších a nejhazardnějších bojových misí už nikdo neříkal jinak než „Pekelní psi“.

— Vždyť víš, jak vybírám mužstvo do posádky. Je to naše společná posádka mimochodem, na to nezapomínej.

— Nezapomněl jsem. Ale protože mám taky hlas, nemůžu jinak, než se tě zeptat.

— Můžeš to zkusit.

— Co takhle udělat výjimku?

Kilmore se usmál a zatřásl hlavou.

— Ne, ne, ne. Vážím si tvé starosti, můj drahý příteli Ramirezi, ale pokud by se to stalo podruhé... Neustál bych to. Nejde jen o naše „zvláštní kritéria“. Víš...

Kilmore se zastavil uprostřed věty. Ramirez si všiml, jak nepříjemně se jeho velitel cítí. Damon se ale sebral a pokračoval.

— Jde o její povahu. Je úplně stejná jako můj syn. Neodpustil bych si, kdyby skončila stejně jako on.

Ramirez očekával vše, takové doznání však nikoliv.

— Rozumím, Pipe. Na druhou stranu, jednoho dne možná zachrání mě i tebe stejně tak, jako zachránila Badgera.

Kilmore jen zaraženě seděl a přemýšlel nad odpovědí. Pak se postavil, jako kdyby k tomuto okamžiku slabosti nikdy nedošlo:

— Uvidíme. Dobrá, nyní je čas na hlášení. Vstávej, tlusťochu.

Aby mezitím Milotová nemusela pouze sedět a nic nedělat, velitel roty vytvořil novou četu pod jejím velením.

Dostala pouze jednu podmínku: další dva tanky měly posádku složenou z nováčků, které musí vycvičit a ujmout se jejich velení.

To znamenalo, že se nezúčastní bojových misí. Milotová z toho neměla právě radost. Bránilo jí to totiž plnit její slib zachraňovat životy. Na druhou stranu alespoň měla něco, co by ji zabavilo. Měla teď navíc svou vlastní četu a mohla mladé tankisty připravovat na skutečnou akci.

Tato situace vedla k tomu, že Anděla přestala požadovat přesun do Kilmoreovy čety. Damon byl vzteky bez sebe. Nejen, že velitel roty neodvolal Milotou ze služby, dokonce jí dal i její vlastní četu!

Časem se ale uklidnil a s tímto rozhodnutím se smířil. Anděla už mu nemohla stát v cestě při bojových misích. A při trénování své „školky“ byla relativně v bezpečí.

Říkalo se, že se v den bitvy nějaký Mikey Branson, mladý a nadějný tankista, chopil řízení osudového vozidla.

Kilmore byl tehdy velmi neklidný. Nemohl usnout a snažil se předvídat všechny možné scénáře průběhu operace. Nakonec se vše pokazilo kvůli špatným informacím. Z boje vyšli živí pouze Kilmore a Ramirez.

„Kdo byl tenhle Mikey? Z toho, co jsem se doslechl, to byl nějaký Kilmoreův příbuzný. Nejsem si ale jistý. Jejich příjmení se liší a nebyli si ani podobní. Každopádně, čeho tímhle chceš dosáhnout, Milotová? Běžní smrtelníci jako my se do jeho čety nikdy nedostanou. Smiř se s tím.“

Milotová strnula překvapením. Člověk, který o ní nikdy neřekl nic dobrého, najednou promluvil jako první. Následovalo krátké ticho.

„Nebyla špatná. Dostali jsme se domů beze ztrát.“

„Všiml jsem si, že Bouře má na věži dva škrábance. Byl to zase Grille?“

„Počkejte, vy jste tam nebyl.“

„Ani jsem nemusel. Mezi vozidly, proti kterým bojujeme, nezanechává žádné jiné takové poškození. Máte štěstí, že vás zasáhl pod takovým úhlem. Vystavila jste mu svou věž?“

„Musela jsem ho vylákat, zatímco ho ostatní objížděli zboku...“

„Andělo, už nejste jenom na nějakých průzkumných misích. Já svou věž používám k odrážení granátů. To vy s tím vaším českým tankem nemůžete. Máte zásobník plný granátů a vynikající rychlost. Počkejte, až začnou nabíjet, vyrazte dopředu a pusťte se do nich plnou palbou. Rozumíte?“

„Rozumím.“

„Dobře... Hej! Ramirezi! Počkej, amigo! Kam si myslíš, že beze mě jdeš?

A s tím Kilmore odešel tak náhle, jako se předtím objevil. Milotová chvíli seděla na místě a přemýšlela o velitelově chování.

Služba velitele roty se chýlila ke konci. Zkušený veterán tankových bitev se připravoval na důchod a dlouho očekávaný návrat domů. Jeho hlavním cílem bylo najít v jednotce někoho, kdo by za něj převzal velení. A na takovou pozici se hodili pouze dva lidé.

Anděla dobře věděla, že to bude nejdůležitější bitva její kariéry. Aby si získala respekt, bude muset předčit svého učitele, ke kterému vždy vzhlížela a který si nikdy nevšímal úspěchů, jichž během své kariéry dosáhla.

Kilmore byl připraven. S velitelem roty si navíc tykal a už dříve spolu došli ke shodě.

Milotovou, která už v duchu zachraňovala své spolubojovníky, při těch slovech zachvátil hněv.

„Přestaňte se nade mě pořád povyšovat! Už jsem několikrát dokázala, že dokážu bojovat. Proč jste pořád ten jediný, kdo ve mě nevěří? Nemůžete rozhodovat za každého... Nebo je to kvůli „té“ operaci? O té bitvě jsem slyšela. To, jak dopadla, není vaše vina. Mohlo se to stát komu...“

„Byl to můj syn! Přišel jsem tehdy o syna! Zemřel kvůli mně. Chápete to? Kvůli mě!“

Anděla vůbec poprvé pochopila Damonovu skutečnou motivaci. Nebyla to povýšenost ani arogance. Byla to otcovská láska. Nemohla už ale ustoupit.

„Já nejsem vaše dcera,“ oznámila, po salutování vzala dokumenty k misi a odešla.

Kilmore zjistil, že bude muset bojovat ve stejné oblasti přední linie jako Milotová. Nemohl to už změnit, proto se vrátil do svého pokoje, aby prostudoval mapu oblasti a hlášení rozvědky. Vše si znovu několikrát pročetl a poté u svého stolu usnul — úplně stejně jako před „tou bitvou“.

Nad ránem ho probudil Ramirez. Kilmore na sebe byl kvůli nečekanému spánku naštvaný a litoval, že čas nevyužil na propočítání těch nejmenších detailů akce.

Bylo potřeba něco udělat, a Kilmore proto zavolal o pomoc. Odpověděla mu Milotová a urychleně vyrazila k pozici jeho tanku Pipeline, kde narazila na dva nepřátelské střední tanky. Kilmore okamžitě litoval svého volání o pomoc. Svou četu vyslal na sebevražedný protiútok, aby nepřátelskou palbu upoutal na sebe.

Síly ovšem nebyly vyrovnané. Ramirezovo vozidlo bylo poškozeno. Kilmore viděl, jak je Andělin tank zasažen. Poté byl zasažen i jeho stroj. Pokusil se zavolat Milotové.

Ticho. Několik zbývajících nepřátelských vozidel bylo stále v provozu, všichni jeho spojenci byli ale vyřazeni.

Nepřítel se připravoval s nimi skoncovat.

Kilmore vylezl poklopem a kulhavým pohybem se vydal směrem k Bouři a protivníkům. Vytáhl svou pistoli a začal zoufale střílet na nepřátele.

Jedna rána.

Druhá rána.

Třetí.

A pak výbuch. Kolem Kilmorea se po zemi přehnal stín tryskového letadla. Oba nepřátelské tanky byly leteckým útokem zničeny. Všichni přežili. Tanky Bouře a Pipeline ovšem obdržely těžké poškození a potřebovaly značné opravy.

„Já se ale taky nemám ke komu vrátit. Můj táta je mrtvý. Moje ambulantní posádka byla zabita. Nikoho nemám! Nikdo pro mě nebude truchlit!“

„Tak zaprvé, nikdo pro vás nebude truchlit, protože se vám nic nestane. Jste prvotřídní tankistka, Milotová. Možná někdy trochu neukázněná, ale pořád jste eso. A co má znamenat to truchlení? Neříkejte nesmysly. Všichni vás tu milují. Jste pro ně velmi důležitá.“

„A co vy?“

„Pro mě jste důležitá taky.“

V tu chvíli se z garáže vynořil Karel Vojtěch, inženýr a kamarád Andělina otce.

„Poručíku Kilmore, Pipeline je připraven. Palivové nádrže jsou plné.“

„Díky, Karle. Už jsem na cestě.“

„Na cestě kam?“ zeptala se Anděla, která nechápala, co se děje.

„Byli jsme převeleni. Tohle je teď vaše jednotka, Milotová. Po zásluze,“

poplácal Kilmore Andělu po rameni. Než ovšem dokázala přijít na smysluplnou odpověď, přešel už k Pipeline, vlezl dovnitř a vyjel z garáže.