Upozornění!
Položka novinek, kterou si prohlížíte, je ve starém formátu webové stránky. V některých verzích prohlížečů se mohou vyskytnout problémy s jejím zobrazením.

Zavřít

Malá Audrey, část 2

Vzpomínky vojína 14404393 Leslie Dinninga
Královský tankový regiment
1944

Konečně jsme dostali příkaz k postupu, přejeli jsme křižovatku a pokračovali dál po silnici. Byla to dlážděná cesta, lemovaná stromy, a vedla k městu asi míli daleko. Byli jsme asi třetí nebo čtvrtý tank v řadě. Dojeli jsme asi do půli cesty, když jsme dostali příkaz vrátit se. Když se tank na dlažebních kostkách otáčel přes neutrál, sklouzl na jednu stranu a dělová hlaveň zachytila o jeden ze stromů, což násilím otočilo věž, zatímco tank se snažil jet na opačnou stranu. V trupu tanku je ozubený prstenec, na kterém se věž otáčí pomocí hydrauliky nebo ručního kola. Když se dělová věž otáčela, všude létaly jiskry. Myslel jsem, že jsme dostali zasáh. Otočil jsem se, chytil jsem velitele za kotník a zakřičel: „Musíme ven, musíme ven!“ Za pár sekund bylo po všem, ale vážně jsem myslel, že jsme to dostali. A instinktem tankisty je dostat se ven, když vás zasáhnou. Nemyslím si, že to doopravdy vytrhalo zuby z ozubeného prstence, protože to LAD (Light Aid Detachment) netrvalo dlouho opravit.

Dne 29. září 1944 byli velitel tanku (Sgt. Arthur Davies) a radista (Corporal Taffy Glentons) smrtelně zasaženi střelou z bazuky. Absolvovali jsme dlouhý přesun, abychom převzali sektor na levém křídle, ochraňujícím úzký koridor do Arnhemu v operaci Market Garden. Po cestě se levé přední soukolínašeho tanku utrhlo ze svého uchycení. Zůstali jsme pozadu, ale L.A.D., kteří přijeli zezadu, nepotřebovali víc než asi hodinu na odmontování utrženého uchycení a výměnu kola. Za chvíli jsme byli opět na cestě.

Parašutisté americké armády 82nd a ukořistěný německý tank Panther, Holandsko, operace Market Garden 1944

88

 

Moje četa dostala okamžitý rozkaz vydat se na silnici a najít nepřítele, který ji opět odříznul. Byli jsme vedoucí tank, následováni dvěma Shermany. Věděli jsme, že osmaosmdesátka je schovaná někde podél cesty a když jsme projížděli Ollandem, tolik jsme se soustředili na hledání děla, než najde ono nás, že jsme úplně zapomněli na příkopy po obou stranách silnice. Neměli jsme s sebou žádnou pěchotu. Měli jsme jen najít to dělo. A najednou - bum! Dostali jsme to bazukou. Bazuka zasáhla periskop radisty.

Cromwell má plochou, svažující se střechu se dvěma poklopy, jeden pro velitele a jeden pro radistu, dva periskopy; a jeden pro operátora a jeden pro střelce.



Bazuka zasáhla periskop radisty, vrazila ho dovnitř, a jak se ukázalo, smrtelně zranila jak jeho, tak i velitele tanku. Když jsem se otočil a viděl Arthura šplhat ven, byla věž plná kouře. Následoval jsem ho a vylezl na kryt motoru za věží. Viděl jsem, že Arthur je zraněný, ale nevěděl jsem, jak je to vážné. Dva Shermany za námi střílely z kulometů podél silnice, aby Němci drželi hlavy dole a řidič, Johnny Firth, couval tak rychle, jak jen to bylo možné. Vždycky poznáte, když je Cromwell vytočený do omezovače, protože motor střílí do sání jako blázen.

Couvali jsme asi 50 metrů a Johnny Firth udělal na silnici otočku přes neutrál. My jsme přitom šplhali kolem věže, abychom ji udrželi mezi námi a nepřítelem. Po dalších asi 100 metrech jsme zastavili vedle domu a seskočili. Taffyho vytáhli z věže a položili na nosítka vedle domu. Já jsem stál vedle něj a opíral jsem se o strom (je překvapivé, jak zřetelné jsou v takových případech vaše vzpomínky). Myslím, že se mě někdo zeptal, jestli jsem v pořádku. Měl jsem jenom monokl. Díval jsem se zrovna do teleskopu, když nás protitanková střela zasáhla, a byl jsem chráněný závěrem děla.



Netrvalo dlouho, a Němci, kteří po nás vystřelili z bazuky, kolem nás prošli s eskortou a proběhli mezi Taffy Glentonem a mnou. Dali ruce nahoru a nechali se zajmout. Další den jsem se dozvěděl, že Taffy Glenton a Arthur Davies na svá zranění zemřeli. Taffyho smrt mě těžce zasáhla. Myslel jsem, že je hrozně nespravedlivé, že prošel celou kampaní v Severní Africe a já s ním byl po celou dobu od chvíle, kdy přišel k našemu tanku. Proč on? Nechal jsem si alespoň jeho italskou celtu, která byla lepší, než ty britské. Měl jsem ji, i s jeho jménem, celé roky a roky, než se rozpadla na kusy. Střelec jednoho ze Shermanů, chlap jménem Lofty Barrett, mi později řekl, že když uviděl černý kouř ze zásahu bazukou, myslel si, že je po nás.

Johnny Firth a já jsme ten večer vzali tank do LAD, kde vyměnili periskop, poklop radisty, který bazuka ustřelila, a vyčistili tank, zatímco jsme spali. Druhý den jsme se hlásili zpátky u regimentu a šli jsme rovnou znovu do akce s mladým důstojníkem, který právě přišel z Británie, jako velitelem tanku, a svobodníkem jako radistou.



Krátce poté, co mladý důstojník převzal velení, jsme frontálně útočili v síle celé eskadry, přes otevřené pole směrem k nějakému lesu, a dostali jsme se pod těžkou protitankovou palbu. Napravo od nás byla malá vesnice, rozptýlená kolem silnice běžící ve směru útoku. Viděl jsem, jak jsou kolem mě tanky vyřazovány z boje, ale nemohl jsem najít žádný cíl, na který bych střílel. Johnny Firth, který, pokud vím, jezdil pořád s otevřeným průzorem, jasně viděl, co se děje, jakmile začala střelba. A s vědomím, že má nezkušeného velitele, okamžitě zabočil doprava, zajel za skupinu domů ve vesnici a zastavil. Pořád jsem měl jasný výhled na boj po naší levé straně. Ostatní tanky byly jeden po druhém zasahovány a posádky je opouštěly. Viděl jsem zásahy od AP střel a po každém zásahu jsem viděl, jak pancéřování žhne. Jeden tank neshořel hned, a tak dostal několik zásahů, než konečně začal hořet. Mezitím se kolem nás začaly shromažďovat přeživší posádky.

Někteří z nich byli zranění, a my jsme pro ně udělali, co jsme mohli.

Němečtí střelci nás viděli zmizet za domy a pokusili se nás zasáhnout skrz budovy. Viděl jsem jejich střely prolétávat cihlovými zdmi těsně nad úrovní země. Naštěstí ale létaly před námi a za námi. Zůstali jsme na pozici po zbytek dne a dlouho do noci, pravděpodobně na rozkaz, abychom drželi linii. Ve vesnici probíhala docela velká bitva, a my jsme poskytovali podpůrnou palbu pěchotě. Přeživší posádky vyřazených tanků se dostávaly nazpět po svých, až na jednoho, který byl těžce zraněn a zůstal na zadní části mého tanku, kde jsem ho ošetřil, jakmile se boj uklidnil. Z nějakého důvodu jsme ho nemohli dostat pryč a zůstal s námi až do úsvitu následujícího dne. Často přemýšlím, jestli přežil. Doufám, že ano.

Krátce po této akci důstojník odešel a velení mého tanku převzal štábní seržant Conky Harland jako velitel jednotky. Conky sloužil u regimentu už od El Alameinu a dostal Vojenskou medaili. Nedlouho poté, co převzal velení, nás poslali do pole. Conky na mě udělal velký dojem, který zůstává dodnes, když přicházel k našemu tanku a představil se, „Jmenuju se Harland, můžete mi říkat Conky“. Vždycky na něj budu mít skvělé vzpomínky.

Ssgt Haland

Nikdy jsem nezažil skutečný zásah protipancéřovou střelou, ale představuji si, že to pro přeživší musí být velmi dramatické. Vzpomínám si, jak nás někde v Belgii zasáhla protipancéřová střela. Zrovna jsme vjížděli do malé vesnice, když moje četa, dva Firefly a jeden Cromwell, dostala rozkaz přejet velké otevřené pole a dostat se do úvozové cesty, o které jsme věděli, že na ní je velká koncentrace německých jednotek.

Jeli jsme přes pole v řadě vedle sebe s mým tankem uprostřed, ale asi v polovině cesty jsme narazili na příkop, který nebyl vidět, když jsme vyjížděli, a přes který jsme se nemohli dostat. Když jsme zastavili, abychom zvážili, co udělat, Conky Harland se ozval v interkomu „Traverzem napravo; stíhač tanků.“

Protitankové dělo PaK 40 75mm 

Otočil jsem dělovou věž, ale neviděl jsem nic, než živý plot podél okraje pole. Řekl jsem: „Nevidím ho, Conky. “ Odpověděl mi: „Otoč se kousek doprava, kousek doprava. “ Snažil se dívat podél dělové hlavně, aby mě navedl, ale stále jsem neviděl nic než živý plot. Stál s hlavou a rameny vystrčenými s věžového poklopu a byl o dvě nebo tři stopy výš než já. Viděl přes živý plot a viděl protitankové dělo, tažené po silnici, aby podpořilo pěchotu v úvozové cestě. Potom jen řekl: „Nech to být, je pryč“. Další věc, na kterou si vzpomínám, bylo hlášení z Shermanu po naší levici o tom, že byl zasažen. A skoro okamžitě potom hlásil i Sherman po naší pravici, že dostal zásah. V tu chvíli Johnny Firth, opět bez čekání na rozkaz, vycouval za vyřazeným Shermanem po pravé straně a jsem přesvědčený, že mi to zachránilo život. Byl to zkušený voják, reagující okamžitě a bez rozkazů, a tady jsme byli my - uvízlí. Protitankové dělo se dostalo do pozice, vypálilo jen dvě rány a každá z nich vyřadila střelce v jednom z Shermanů, přímo skrz kryt děla. Nemohl střílet na méně než 1 000 nebo 1 500 metrů. Jako první šel po velkých dělech Shermanů a jeho mířidla musela přejít přímo přese mě, aby se dostal k Shermanu na pravé straně. A nebylo pochyb, že by se k nám vrátil.

 

25 liberní střelivo

Každý tankový regiment měl četu pětadvacetiliberních děl jako podporu, a my jsme požádali o kouřovou clonu. Přesnost střelby byla opět pozoruhodná. Pětadvacetiliberní děla kolem nás vytvořila prstenec zásahů jen podle údajů z mapy. Všechno zahalil kouř, přeživší z ostatních tanků vyšplhali z příkopu na můj tank a vyrazili jsme pryč. Když jsme projížděli kouřem, dostali jsme zásah. Nevěděl jsem, že nás zasáhli, ale řidič cítil otřes a informoval nás přes interkom. Naštěstí nás nezastavil. Když jsme se dostali pryč, zjistili jsme, že střela nás zasáhla dole na pravé straně u motorového prostoru. Prošla skrz předposlední kolo, skrz první plát pancíře, asi palec silný. Zasáhla jedno z těžkých ramen podvozku mezi prvním plátem pancíře a motorovým prostorem, který ji zastavil. Byl to důkaz střeleckých schopností. Německý střelec vypálil jen tři střely a všechny zasáhly cíl. Němci věděli, co se stane, když dopadly kouřové granáty, a namířili dělo do míst, kde očekávali, že budeme. A jakmile uslyšeli, že se rozjíždíme, vypálili do mezery mezi Shermany. To dělo zachránilo spoustu německých vojáků, protože kdybychom se dostali mezi ně, byla by to jatka.

K dalšímu incidentu došlo v Holandsku, kde byly venkovské cesty většinou vyvýšené nad velmi mokré a měkké nížiny. V tomto případě jsme byli mimo silnici a jeli přes otevřené pole. Spolu s ostatními tanky jsme těžko překonávali měkkou půdu. Dostali jsme se do čtvrtiny cesty napříč polem, když jsme zapadli. Břicho tanku zůstalo ležet na bahně a pásy jen bezmocně hrabaly, aniž by nás dokázaly někam posunout. Zbytek eskadry pokračoval a my jsme zůstali sami. Vylezli jsme ven, abychom obhlédli situaci, a najednou tam byl německý voják, stojící asi 50 metrů od nás. Všichni jsme naskákali zpátky do tanku, a když jsem natočil dělo na něj, všiml jsem si, že má ruce nahoře, stojí tam a otáčí si na prstech s prsteny. Conky Harland na něj zamával, ať jde blíž. Očividně se chtěl vzdát a otáčením prstenů nám ukazoval, že je ženatý. Když se dostal k tanku, informoval nás, že má nějaké kamarády v příkopu na konci pole, a že se také chtějí vzdát. Řekli jsme: „Dobrá, běž a přiveď je.“. Brzy kolem nás bylo třicet nebo čtyřicet Němců, všichni docela šťastní, že se mohou vzdát. Jen si tu situaci představte - bylo nás tam jen pět v otevřeném poli, mohli nás dostat, aniž by o tom někdo něco věděl.

Pořád u sebe měli zbraně! Řekli jsme jim, ať je nahází na hromadu, a oni to udělali. Vypadali jako smutná cháska. Vzpomínám si, jak jsem se krčil vzadu na tanku a díval se na ně. Najednou, ani nevím proč, ale jednal jsem instinktivně, jsem šel do věže a vzal plechovku padesáti cigaret ze své zásoby. Otevřel jsem ji, zapálil si cigaretu a hodil plechovku jednomu z Němců, aby ji nechal kolovat. Vzdali se, a byli jsme přece všichni vojáci.

Ještě v průběhu zimy jsme vstoupili do Německa. Broek Sittard je totiž právě na belgicko-německé hranici. “

 


 

Část 3 bude následovat

Poděkování

WW2 People's War je archiv válečných vzpomínek, který vznikl s přispěním veřejnosti a byl shromážděn BBC.

Více fotek na mém Facebooku

The_Challenger
“Fear Naught”

Zavřít