Upozornění!
Položka novinek, kterou si prohlížíte, je ve starém formátu webové stránky. V některých verzích prohlížečů se mohou vyskytnout problémy s jejím zobrazením.

Zavřít

Malá Audrey: část první

V anglickém parku Thetford Forest stojí pomník 7. obrněné divize, lépe známé jako „Pouštní krysy“. Byla zde umístěna mezi lednem a květnem 1944, když se připravovala na invazi do Normandie. Replika tanku Cromwell umístěná na památníku je kopií tanku známého jako „Malá Audrey“. Po troše hledání jsem narazil na deník vojína tankisty Leslieho Dinninga, který sloužil jako střelec v „Malé Audrey“. Následující text je malým okénkem do jeho doby.

Tank Mark IV Cromwell na podstavci je replikou „Malé Audrey“ 5 Able, roty B, 1. královského tankového regimentu

 

Výtah z deníku vojína tankisty č. 14404393 Leslieho Dinninga 
1. královský tankový regiment
 1944

Pamatuji se, jak jsem jel dlouhou cestu na zádi průzkumného vozidla skrze vcelku kopcovitou krajinu, až mne nakonec vysadili v nějakém sadu. Tank, ke kterému mne přiřadili, byl Cromwell s označením 5 Able, tj. „tank pro 5člennou posádku“, rota B (Malá Audrey). Představili mne veliteli tanku, seržantu Arthuru Daviesovi, řidiči vojínovi Johnnymu Firthovi, druhému řidiči vojínovi Trevoru Gundrymu a radistovi desátníku Taffymu Glentonovi. Nevím, jak dlouho byl seržant Davies nebo vojín Gundry s regimentem, ale Johnny Firth a Taffy Glenton oba prošli celým severoafrickým tažením. Ocitl jsem se tedy, nadšený a naivní, mezi bojem ostřílenými vojáky nejvyšší kvality, kteří mě přijali tak, jak jsem tam stál, a přivítali mne mezi sebe. Nenapadlo mne zeptat se, proč 5 Able potřebuje střelce, a nikdy jsem to už nezjistil. 

Prorazili jsme u Faliase, postupovali jsme skrze Francii velkou rychlostí a hnali jsme Němce, kteří byli zcela rozdrcení.

 

Tank Cromwell byl vybaven motorem Rolls-Royce Merlin (přejmenovaný Meteor) upraveným pro běh na běžný benzín. Motor dokázal vyvinout neskutečnou sílu a přestože byl mechanicky omezen na rychlost 30 mil za hodinu, netrvalo to dlouho a mechanický omezovač se opotřeboval nebo jej někdo poupravil, takže bylo celkem běžné, že Cromwell jezdil rychlostí 40 nebo 50 mil za hodinu. Takto jsme postupovali do té doby, dokud jsme nepřekročili belgickou hranici. Se hřmotem jsme se hnali skrze města a vesnice a nenaráželi na skoro žádný odpor. Většinu času jsem ve skutečnosti seděl na tanku, záda opřená o jeho věž.

Dne 21. srpna 1944, po celodenních těžkých bojích, dosáhl náš regiment předměstí Lisieux. (Francie)

Lisieux, 22. srpna 1944


 

 Byl překrásný večer a já byl ve vedoucím Cromwellu našeho konvoje. Jak jsme přejížděli vyvýšený terén nad městem, zaslechl jsem přes hluk motoru zvuk kostelních zvonů, který přicházel skrz poklop. Bylo to poprvé, co jsem ve Francii slyšel zvonit kostelní zvony. Přes svůj periskop jsem pod sebou viděl rozprostřené město. Velmi mne to dojalo. Bylo jasné, že lidé ve městě vědí, že přicházíme, a už slaví. Ve městě snad musel znít každý zvon, co tam byl, a to přesto, že stále bylo okupováno Němci. Sjeli jsme na půl cesty dolů, ale nakonec jsme dostali příkaz se otočit a zalehnout na noc.

Následující den jsme se probili skrz Lisieux. 25. srpna jsme již byli ve městě St. Aubin, daleko na východě, a po několika těžkých bojích jsme se dostali do oblasti Béthune, kde nás oddělili od 22. obrněné brigády, tuším abychom pomohli 131. pěchotní brigádě. 10. září jsme byli jižně od belgického Gentu, kde jsme dohnali 22. obrněnou brigádu, což ukazuje, jak rychle jsme postupovali.

Kdykoliv jsme zastavili, a nebyli zrovna v akci, tak jsme „postavili vodu“, tzn. uvařili si čaj, což jsme dělali opravdu při každé příležitosti. Na vaření vody jsme používali pětigalonový olejový sud propíchaný po stranách, do půlky naplněný pískem a vybavený držadlem z drátu. Ten jsme zavěsili na záď tanku pod výfuk společně s prázdnou pětilibrovou plechovkou, také vybavenou držadlem z drátu, a ostatním nádobím. Když jsme chtěli „postavit vodu“, nalili jsme asi půl galonu benzínu na písek v olejovém sudu, naplnili plechovku vodou a postavili ji na benzínem nasáklý písek. Potom jsme na něj hodili zapálenou sirku a – blaf! – voda se uvařila doslova ihned. Zatímco se voda vařila, vhodili jsme dovnitř hrst smíchaného sušeného mléka, čaje a cukru, které jsme dostávali s polním přídělem potravin, a zápalku, abychom odstranili kouřovou příchuť.

Naše přikrývky byly uloženy na zádi tanku, zabalené v celtě, a naproti výfuku, kde se krásně zahřáli od tepla motoru. Velitel a radista jezdili s hlavou a rameny vystrčenými z poklopů. Když nehrozila akce, obvykle jsem cestoval na zádi tanku, a myslím, že to tak dělali i ostatní střelci z jiných tanků. Někdy se ke mně na zádi přidal náš druhý řidič, protože stejně jako já neviděl, kam jedeme, pouze přes svůj periskop nebo teleskop děla. Po cestě jsme naráželi na oddělené skupiny nepřátel, které blokovaly silnice, obvykle pomocí stromů nebo telegrafních sloupů, nebo na skupiny bloudící německé pěchoty, se kterými jsme si poradili tak, jak přicházely. Nemohu si vzpomenout na žádný konkrétní incident.

 

Každá posádka tanku žila jako rodina a krmila se 14denními polními příděly potravin, které ale chodily zhruba každý třetí den, protože nás bylo pět. Co si pamatuji, jídlo bylo skvělé. Měli jsme uzavřené plechové krabice s 50 cigaretami, džemem, párky, slaninou, fazolemi, hovězím v konzervě, polévkami, sardinkami a spoustou různých pudingů. Můj oblíbený byl puding z melasy.

 Pamatuji se, jak jsme jednou při postupu skrz Francii do Belgie jeli rychle a brzdy se zahřály tak, že řidič nemohl v jedné zatáčce zatočit. A protože nemohl ani zastavit, prostě řízl zatáčku přes pole a vrátil se na silnici. Jak jsme projížděli skrz městečka a vesnice, lidé stáli kolem silnice a radostně mávali. V tu dobu už jsme nasbírali hromady plechovek se sardinkami a měli je uložené ve skříňkách nad blatníky. A tak když jsem seděl na zádi tanku, házel jsem jim ty plechovky sardinek plnými hrstmi. Jestli to ocenili, to nevím.

Oblast, ve které jsme nyní bojovali, byla úplně jiná. V lesích a polích Normandie probíhaly boje, kromě toho na pobřeží a kolem Caen, formou přepadů. Útočící jednotky byly samozřejmě v nevýhodě, protože se musely pohybovat kupředu. Musely vystrkovat nos za roh, kde několik metrů po cestě stály zatraceně obrovské Tigery, Panthery nebo dělostřelectvo – doslova na nás čekaly a pak PRÁSK! Neměli jsme šanci. Stačila jedna rána od nepřátelského tanku nebo dělostřelectva, zatímco my jsme museli zasadit několik ran do strany nebo zádi Tigerů a Pantherů.

 S naším 75mm dělem jsme neměli zatraceně žádnou šanci prorazit přední pancíř Tigera.

Panther Tiger

 

Vím, že těsně poté, co jsme připluli, probíhala nějaká ukázka, kdy na pole postavili zajatého Panthera a nechali na něj vystřelit 17librovou Firefly tři průbojné střely zblízka přímo na přední pancíř.

Firefly se 17librovým dělem

První střela se odrazila, druhá natrhla přední pancíř a také se odrazila a teprve třetí prošla. Kdyby to bylo v boji, Panther by mezitím vyřadil několik tanků. Stačila mu k tomu jediná rána. Němečtí střelci byli výborní, o tom není pochyb, ale to jsme byli my také.

Jasně si pamatuji, jak jsem jedinou výbušnou střelou strefil okénko domu na 1200 yardů. Bylo to krátce poté, co jsme překročili belgickou hranici, a bránili jsme stanoviště na úrovňové křižovatce. Stanoviště bylo daleko od města a na otevřeném terénu vpravo stálo několik samostatných domů. Mysleli jsme, že v nich jsou německé jednotky. Dobývání oné křižovatky byl litý boj a všude kolem ležela mrtvá těla. Velitel tanku musel v jednom z domů zahlédnout nějaký pohyb, a proto mi rozkázal, abych do okna domu jednou vystřelil. To jsem provedl a střela prošla přímo oknem. Podruhé jsme střílet nemuseli, protože jsme věděli, že jestli v tom domě někdo byl, už tam není. Tak dobré jsme měli střelce. A nemyslím tím jen sebe. Jakýkoliv jiný střelec by v takové situaci dokázal to samé.

Na té úrovňové křižovatce jsme byli dva nebo tři dny a většinu času jsme zůstávali uvnitř tanku kvůli střelbě z minometů. Pěchota to pěkně schytala a stáhla se.

 

Když už jsme byli na křižovatce asi 24 hodin, bylo tuším odpoledne, vylezli najednou z křoví dva němečtí vojáci a namířili si to přes pole rovnou k nám.

Museli být tak půl míle od nás, když jsme je zahlédli – bylo to obrovské pole.

Mířili rovnou k nám, šli těsně vedle sebe a bylo vidět, že se smějí a vtipkují a vůbec si neuvědomují situaci. Předpokládám, že byli odloučení od své jednotky a vraceli se na křižovatku, kde měla jejich jednotka být. Tak jsme prostě zajeli tankem trochu dopředu a já dostal povel k střelbě, ale střílet na ně přímo jsem nemohl. Když jsem měl nitkový kříž přímo na nich, zvedl jsem jej o pár stupňů a vystřelil z kulometu. Když zalehli k zemi, otočil jsem věž doprava a vystřelil 75mm střelu do země několik yardů od nich.

Jihozápadně od Caen, červen 1944 


75mm 

 

Pak si pro ně došla pěchota a přivedla je. V žádném případě jsem na ně nemohl vystřelit přímo, všichni jsme se smáli a říkali: „Podívejte na ty dva hlupáky.“ Pravděpodobně se vraceli z týlu a nezeptali se na aktuální pozici své jednotky. Evidentně právě prošli frontovou linií přímo do území nikoho. Byli celí šťastní a nic netušili. Bylo to vidět z řeči jejich těl, která se úplně změnila, když jim nad hlavami prolétly kulky. Válka pro ně ale skončila a měli štěstí, že zůstali naživu.

 

Část 2. bude pokračovat tím, jak posádka „Malé Audrey“ postupuje do Německa.

 

Poděkování 

WW2 People's War je archiv válečných vzpomínek, které poskytla veřejnost a shromáždila televize BBC.

Zavřít