Upozornění!
Položka novinek, kterou si prohlížíte, je ve starém formátu webové stránky. V některých verzích prohlížečů se mohou vyskytnout problémy s jejím zobrazením.

Zavřít

Příměří v Hürtgenském lese

V průběhu druhé světové války se neodehrála žádná událost podobná slavnému vánočnímu příměří z první světové války, v němž vojáci Států Dohody a Centrálních mocností opustili své zákopy, setkali se s nepřítelem na neutrální půdě a vytvořili tak dočasnou oázu klidu v jinak dlouhém a krvežíznivém válečném období. Vojáci obou stran si spolu dokonce zahráli fotbal.

Velitelé byli odhodlání takovým událostem do budoucna zabránit a požadovali za podobné aktivity přísné tresty.

Přesto, v prosinci roku 1944 během bitvy v Ardenách, ve které Američané bojovali o své životy proti masivnímu německému útoku, se na Štědrý den odehrála událost s alespoň špetkou lidské slušnosti.


Američtí vojáci 117. pěšího pluku, Národní gardy Tennessee, součást 30. pěší divize, pochodující v lednu roku 1945 během bitvy v Ardenách s cílem znovu dobýt město St. Vith okolo zničeného amerického tanku M5 „Stuart“.

 

Tři američtí vojáci, z nichž jeden těžce zraněný, se při hledání americké fronty ztratili v zasněženém Ardenském lese. Tři dny se brodili sem a tam, zatímco k nim z kopců a údolí doznívaly ozvěny války. Najednou, na Štědrý den, narazili v lesích na chatičku.

Již se připozdívalo a Elisabeth Vincken čekala se svým 12letým synem Fritzem na manžela, až se vrátí a stráví s nimi Vánoce. Rodina Vinckenových se do lovecké chaty v Hürtgenském lese vzdálené necelých sedm kilometrů od Monschau poblíž hranic s Belgií přesunula poté, co byl jejich domov v německém Aachenu vybombardován. Fritzův otec dojížděl za prací a s rodinou se vídal, jak mu čas dovolil. S vánoční večeří tak vyčkávali na jeho příjezd. Elisabeth a Fritz byli v chatě sami.


Hürtgenský les v průběhu prosince

 

Z ničeho nic někdo zaklepal. Elisabeth sfoukla svíčky a otevřela dveře, ve kterých stáli dva nepřátelští američtí vojáci, a třetí ležel ve sněhu. Navzdory jejich drsnému vzezření to byli spíše chlapci, než muži. Přestože byli ozbrojeni, nevtrhli dovnitř násilím, a tak se rozhodla je pozvat do vyhřáté chatičky spolu s jejich raněným kamarádem. Elisabeth nemluvila anglicky a oni zase neuměli ani slovo německy, ale podařilo se jim komunikovat lámanou francouzštinou. Po vyslechnutí jejich příběhu a zejména s ohledem na jejich raněného kamaráda začala Elisabeth připravovat jídlo. Poslala Fritze pro šest brambor a kohouta Hermanna, jehož zabití bylo doposavad oddalováno kvůli čekání na hlavu rodiny.

Zatímco se Hermann opékal, ozvalo se zaklepání na dveře znovu. Fritz vyběhl otevřít v očekávání, že půjde o další ztracené Američany. Namísto toho stáli za dveřmi čtyři ozbrojení němečtí vojáci. Elisabeth si plně uvědomovala, že trestem za skrývání nepřítele byla poprava, proto se, bílá jako stěna, protlačila kolem Fritze a vyšla ven. Tam stál desátník a tři velmi mladí ztracení a hladoví vojáci, kteří jí popřáli veselé Vánoce. Elisabeth je pozvala dál s tím, že mohou zůstat a sníst co hrdlo ráčí, ale upozornila je, že uvnitř se nacházejí lidé, které nemusejí považovat zrovna za přátele. Desátník se ostře zeptal, zda jsou uvnitř Američané. Elisabeth odvětila, že se jedná o tři zmrzlé ztracené vojáky s jedním zraněným, kteří zabloudili podobně jako oni. Desátník ji probodával pohledem, dokud rázně nepronesla v mém domě se střílet nebude!“ Trvala na tom, aby zbraně zanechali venku. Chvíli stáli v úžasu, ale nakonec jí pomalu vyhověli, zatímco Elisabeth vešla dovnitř a požádala o totéž Američany. Vzala jejich zbraně a naskládala je ven.


Bahnitá cesta v Hürtgenském lese

 

Atmosféra uvnitř chaty byla pochopitelně napjatá a ve vzduchu byl cítit strach. Němci i Američani ostražitě sledovali jeden druhého. Až vůně pečeného kohouta a brambor začala situaci pomalu uvolňovat. Němci vytáhli láhev vína a bochník chleba. Zatímco se Elisabeth věnovala přípravě jídla, jeden z německých vojáků, bývalý student medicíny, prohlédl zraněného Američana. V angličtině mu vysvětlil, že chlad zabránil rozšíření infekce, ale že ztratil mnoho krve. Potřeboval jídlo a odpočinek.

Než bylo jídlo hotovo, atmosféra se uvolnila ještě více. Dvěma německým vojákům bylo pouze šestnáct let, desátníkovi bylo 23. Elisabeth začala odříkávat modlitbu, při které si Fritz všiml, že americkým i německým unaveným vojákům se lesknou oči od slz…

Příměří přetrvalo celou noc až do rána. Na základě mapy poradil desátník Američanům nejkratší cestu zpět na jejich frontu a věnoval jim dokonce kompas. Na otázku, zda by se neměli vrátit do Monschau jen zavrtěl hlavou a oznámil, že město již dobyli Němci. Elisabeth jim vrátila zbraně, nepřátelé si potřásli rukama a odešli každý opačným směrem. Brzy se ztratili z dohledu. Příměří skončilo.

Na tuto noční připomínku lidskosti a slušnosti nikdo ze zúčastněných do konce svého života nezapomněl.

O padesát let později se Fritzovi po dlouhém hledání podařilo znovu setkat s některými z vojáků, které onu osudovou noc poznal, a kteří projevili úctu jeho matce – statečné ženě, které se podařilo dosáhnout zázraku i v oné strašlivé době. 



Zdroj: Informace z veřejných zdrojů

Zavřít