Upozornění!
Položka novinek, kterou si prohlížíte, je ve starém formátu webové stránky. V některých verzích prohlížečů se mohou vyskytnout problémy s jejím zobrazením.

Zavřít

Domov daleko od domova

 

Lidé se mě často ptají, jak jsem dokázal v tanku přežít delší dobu.

Dlouho jsem přemýšlel, kolik času jsem za dobu mé třicetileté služby strávil ve vozidlech, ať už při vleklých cvičeních nebo operačních nasazeních napříč zeměkoulí, a byl jsem skutečně překvapen množstvím času, který jsem strávil na cestách. Takže, pojďme na to:

 

 

Jako příklad popíši období, které jsem strávil v tancích Chieftain a Challenger 1 a 2. Plně oceňuji, že se vozidla od sebe do jisté míry liší (minimálně s ohledem na velikost věže), ale je to pouze měřítko, jelikož s ohledem na denní život uvnitř to v podstatě nemělo velký vliv.

 


Posádka

 

Kromě běžné údržby, taktického pohybu, přijímání a rozdávání rozkazů a kontaktu s nepřítelem má průměrný den ve skutečnosti jen dvě kritická místa: jídlo a spánek.

 

Jídlo

Při nasazení v rámci mírového cvičení se vybavení a jeho umístění trochu liší. Z pohledu proviantu jsme měli tendenci si na cvičení brát daleko více „domácích produktů“, jako jsou konzervované potraviny, kečup, koření a podobně. Potravinové balíčky jsou v krátkodobém horizontu „v pohodě“, ale když se na ně musíte spolehnout po delší dobu (např. celé měsíce v případě Iráku, kdy jsme často výměnným obchodem sháněli americké příděly), jsou neuvěřitelně mdlé a nudné a člověk potřebuje zpestření.  Operace jsou pak samozřejmě úplně něco jiného. Domácí produkty jsou nahrazeny municí, což je sice nešťastné, ale poněkud nutné.

V rámci posádky se z nabíječe stává „kuchař“, který má na starosti příděly, rychlé vaření horkých nápojů (v mém případě kávy, čaj nepiji), a při kontaktu se samozřejmě stará o nabíjení děla a příjem rádiových zpráv. Zastává opravdu mnoho funkcí! Nic nepotěší a nenabudí tak, jako šálek kávy po dvanácti hodinách pozorování (čekání na kontakt ve statické pozici).

Úžasný britský ohřívač BV (druh varného kotle, na obrázku vpravo) je přirozeně nejdůležitější součástí v rámci vybavení tanku. Můžete zapomenout všechno ostatní, ale pokud tahle věc nefunguje, pak je to váš „konec“.

 

Spánek

Přestože jsme fasovali bivakovací stany (velké a těžké plátěné stany, na obrázku vlevo), používali jsme je spíše zřídka, hlavně proto, že jejich postavení bylo časově náročné a ještě hůře se pak balily, zejména při  „ústupu“, resp. při kontaktu. Kromě toho, v Iráku vám štíři a další otravný hmyz vleze do čehokoli, co leží na úrovni terénu.

Takže bylo lepší si ustlat na zadní části korby, kam se pohodlně vešli velitel, střelec i nabíječ příjemně zachumláni do nafasovaných spacích pytlů. Pokud hrozil déšť a taktická situace to dovolovala, otočili jsme hlavní dělo nad zadní část korby, úplně ho zvedli a přehodili přes něj „potah tanku“ (obrovskou celtu) a vzadu jej upevnili.  Prostor motoru bývá hodně teplý, což je ideální v zimním Německu, ale příšerné v horké poušti.

Řidič obvykle zůstal ve své kabině. Což je samozřejmě nejlepší a nejpohodlnější místo. Výstroj při spaní závisí na taktické situaci. Pokud bylo potřeba, spali jsme plně oblečeni včetně bot a těch nejnutnějších věcí, s osobní zbraní a dýchacím přístrojem vždy po ruce. Všechno bylo vždy uloženo, aby čas mezi probuzením a uvedením tanku do pohybu (únikem) byl co možná nejkratší.

 


Tank Chieftain v Kanadě s postaveným „bivakem“.

 

Při kontaktu se naším domovem stala pochopitelně věž. Pokud to bylo nezbytné, využívali jsme pro tělesné funkce šachtu na odpadky (nic moc) a vařili uvnitř. Dlouhá období v uzavřeném prostoru byla náročná. Zatímco velitel a nabíječ mají aspoň prostor k protažení, chudák střelec je stísněný a velitel o něj neustále zakopává.

Interiér tanku Challenger 2
Nahoře:
 Pozice nabíječe. Kulomet vpravo je namontován koaxiálně s hlavní výzbrojí.
Dole: Viditelný hrudní chránič střelce, velitel sedí přímo za ním.

 

Věž je nebezpečné místo, a to i když na vás nikdo nestřílí. Každý si musí neustále uvědomovat, kde má kterou část svého těla, jinak mu „otáčející se monstrum“ zláme ve vteřině končetinu nebo způsobí něco horšího. Nepřítelem je také únava. S příchodem termografie se bitvy staly nonstop záležitostí, což strojům nevadí, ale celodenní nasazení je pro člověka velmi náročné. 

Proto bylo potřeba spát, kdykoli měl člověk šanci. Stal jsem se mistrem šlofíků na velitelském sedadle mezi jednotlivými přejezdy. Jak jsem již zmínil, řidič měl nejlepší pozici a probudit ho bylo ve skutečnosti někdy tím největším problémem. Museli jsme buď křičet do palubní vysílačky ODJEZD!, nebo v nejhorším případě úplně zvednout závěr děla tak, aby ho nabíječ mohl praštit po hlavě čímkoli, co mu přišlo pod ruku.

Můj nabíječ se stal mistrem ve spaní v té nejnepohodlnější stočené poloze. Byl to vskutku mistrovský výkon.

 

Psychika

Vídat se den co den pouze se třemi stejnými lidmi je vskutku náročné. Není tu žádný prostor pro diskuze ani hádky. Musíte si navzájem věřit do takové míry, kterou jsem už po opuštění armády nikdy nezažil. Koneckonců, svěřujete jeden druhému své vlastní životy.

Každý den má svou rutinu a každý člen posádky zná dokonale svou roli. 99 % času strávíte všedním a nudným způsobem, ale pak přijdou okamžiky intenzivní akce a návaly adrenalinového vzrušení.

Jak řekl generál George S. Patton: „Války se sice vedou zbraněmi, ale vyhrávají je lidé“. Pravdivé a hluboké prohlášení, ale pro tankistu byla zbraň zároveň i jeho domovem. Pokud jsme o ni dobře pečovali, pak jsme se modlili, aby se v rozhodujícím okamžiku postarala ona o nás. 

Na závěr zmíním dva „Murphyho zákony boje“:

„Obrněná vozidla jsou magnety na střely, pohybující se zákopy, které přitahují pozornost.“

„Nejlepším zabijákem tanků je jiný tank.“

 

Sledujte uživatele The_Challenger na .

Zavřít