Upozornění!
Položka novinek, kterou si prohlížíte, je ve starém formátu webové stránky. V některých verzích prohlížečů se mohou vyskytnout problémy s jejím zobrazením.

Zavřít

Základna The_Challengera a soutěž Rogue Male

Nová kniha o Geoffrey Gordon-Creedovi s názvem Rogue Male pojednává o důstojníkovi britských speciálních operací z druhé světové války. Goffrey byl významnou osobností a to nejen přední linie. Přečtěte si úryvek z knihy a zjistěte, jak vyhrát exkluzivní plakát tankové války o Falklandy, který je podepsaný jak autorem, tak hlavním hrdinou knihy. 

 

Přečtěte si tento výtah z knihy ROGUE MALE, odpovězte na otázku uvedenou dole a můžete vyhrát.

 Pravidla soutěže a podmínky účasti jsou rovněž uvedeny dole:  


 Úryvek z knihy “Rogue Male” obsahuje hrubý jazyk a reálné popisy situací, proto ho nedoporučujeme hráčům, kterým je méně než 12 let. 

 

KAPITOLA 4
Bohové pouště 

"Řidič...zastavit".

"Střelec...věž otočit vlevo".  Čekání na zaměření cíle...

„Zaměřen!“ „Nepřátelský tank, vzdálenost 800, 2liberní granát. PALTE!“

Pečlivě se sleduje dopad střely. „Cíl nezasažen.“

Provádí se úprava trajektorie, aby další granát dopadl na cíl.

„50 nahoru... PALTE!“ Sleduje se cíl.

„ZÁSAH! PALTE!“ Pálí se druhý granát, který má nepřátelský tank zcela zničit.

„Nepřítel zničen. Řidič, kupředu.“

Toto blábolení zhruba odpovídá pokynům velitele tanku střelci, jak se vyučovaly na střelecké škole v Lulworthu na dorsetském pobřeží v roce 1940. Rád bych viděl některé z těch střeleckých instruktorů, jak čelí skutečné tankové bitvě v severní Africe v letech 1941 až 1942. Jsem si jistý, že dnes je to všechno hodně jiné, ale v době, o které zde píšu, měl velitel jednoho z našich tanků v poušti daleko více problémů, když stál tváří v tvář svému německému protějšku. Je pravda, že jsme byli v přesile tři na jednoho, ale naše ztráty byly také tři proti jednomu. A to proto, že jsme nikdy neměli na tancích dělo, které by stálo za řeč. Naše 37mm a 40mm děla se měla měřit s německými děly ráže 50, 75 a 88mm. Dětské vzduchovky proti skutečným kanónům. Stejně tak se naše pancíře s tloušťkou 35 až 45 mm nedaly srovnávat s nepřátelskými 45mm a 65mm. Naše děla dokázala prorazit pouze boční pancíře německých středních tanků na maximální vzdálenost 800 yardů, ve skutečnosti však spíše 500 yardů. Jejich čelní pancíře ale prorazit nedokázala. 

 

Zato jejich děla dokázala proděravět naše tanky vpředu i vzadu. Se svými Panzery III a IV to nepřátelé dokázali na vzdálenost 800, ale někdy i více než 1000 yardů. Jakmile se do boje zapojila jejich 88mm protitanková děla, bylo to ještě o kus horší: dokázala prorazit 150mm pancíř na 2000 yardů a střílet patnáct až dvacet granátů za minutu. Německé 88mm dělo bylo zabijákem tanků. Krátce řečeno, byli jsme beznadějně slabší ve výzbroji i pancéřování. 

Naštěstí nebo naneštěstí, když jsme 1. října 1941 dorazili do Egypta, vůbec jsme to netušili. Byli jsme první brigádou zcela vybavenou novými tanky Cruiser Mark VI. Věřili jsme sobě i svým tankům, že dokážeme uspět. 

Nebudu vás nudit zdlouhavými podrobnostmi o našem přibližovacím pochodu, ale jednoho mrazivého večera (18. listopadu, abych byl přesný) jsme se dozvěděli, že ráno máme v plné síle naší brigády zaútočit na italskou tankovou divizi Ariete, která byla dvakrát silnější do počtu a byla zakopána kolem Bir el-Gubi. Brigádní zpravodajský důstojník nám během přípravy oznámil, že jediný tank, na který bychom si měli dávat pozor, je německý Panzer IV. Ale nemusíme se prý nijak zvlášť obávat, protože v severní Africe je jich jenom dvacet kusů. Německé Panzery II a III a italské M13ky nebudou žádný problém.

Byl jsem té noci nervózní a znepokojený? Samozřejmě, že ano. Jak se asi zachovám během boje? Zabijou mě, nebo hůř, zmrzačí? Ležel jsem s očima otevřenýma a měl strach.

Jak si vzpomínám, trvalo to až do devíti hodin ráno (to už jsme byli nastoupení, tři roty vpředu, jedna záložní), než se venku objevil náš starý dobrý Charles Birley, bývalý voják u 17/21. Lancerů a náš plukovník, který dávno zapomněl všechno, co se měl o moderní válce naučit. „Královští gloucestershirští husaři,“ vykřikl, „nepřítel je před vámi. Zaútočíte na něj a zničíte ho... Do útoku!“ Jeho hlas se změnil v řev. „Do útoku!“

Jak vám asi došlo, nikdo neměl ponětí, na koho že to máme útočit. Tanky? Zakopaná protitanková děla? Minová pole? A jak daleko máme jet a kde se zastavit? Drobnosti, říkáte si, ale nás vcelku zajímaly.

Nu, tak jsme útočili. A musela být opravdu nádhera se na to dívat. Já toho tedy moc neviděl. V těch dobách totiž velitel tanku viděl ze svého periskopu opravdu málo, a tak jsem, stejně jako ostatní, útočil s hlavou vystrčenou vysoko nad věží, abych alespoň viděl, kam jedeme.

Jak bitva pokračovala jedenáctý den, vypadala trasa naší brigády na této mapě jako cesta duševně chorého pavouka. Když se ptali Stuarta Pitmana, který bojoval s Geoffem a kreslil tuto mapu, proč je to tak zmatené, odpověděl: „Není to zdaleka tak zmatené, jako to bylo ve skutečnosti v té době.“ 

 

Najednou jsem si uvědomil, že na mě letí střely kulometů ze všech stran. Ještě než jsem se stačil přikrčit do věže, jedna z nich mi pročísla pěšinku. I přesto jsem, podle příkazů plukovníka, pokračoval v útoku. V tu chvíli jsem všude kolem spatřil hemžící se nepřátelské tanky. Byly jich tucty a v krátké vzdálenosti od nás. 

 

„Řidič... . . zastavit.“  To jsem si ještě pamatoval.

Pak už to bylo jinak: „Střelec, vidíš je?“

„Ano, pane.“

„No tak střílej!“

Zničil dva tanky hned po sobě, třetí tank zapálil a už se mu chystal dát ránu z milosti, když tu najednou se ozvala ohromná rána a můj tank se vychýlil doleva. 

Zeptal jsem se řidiče po vysílačce: „Co to sakra bylo?“
„Myslím, že levý pás je kaput, pane.“
„Pohni s ním, nebo jsme kaput my.“ 

Sotva jsem to dořekl, s ohromnou ránou prorazil naši věž 50mm granát. Roztříštil rameno střelce, odrazil se od spouště našeho 2liberního děla a rozerval záda nabíječe/radisty, který se celý zkroucený snažil dosáhnout pro další střelu. Hluboko do stehna se mi vrazila třípalcová ocelová střepina, ale to jsem si uvědomil až několik hodin poté, když jsem se snažil svléknout si kalhoty. Okamžitý a totální chaos – a navíc přestala fungovat vysílačka.

Věž byla zrovna otočena do pozice sedm hodin, v době zásahu mířila přes zadní korbu a kryty motoru. To bylo štěstí, protože mezi věží a prostorem řidiče byla dostatečná mezera, abych k němu mohl slézt a zakřičet, že se má na všechno vykašlat a vypadnout z tanku. Když jsem byl dole, zasáhl naši věž nahoře další granát. Sebral jsem jeden ruční granát a lékárničku, vymrštil se z tanku a dopadl na písek. První, co mě napadlo, bylo uniknout ze smrtelné pasti, a poté nějak vyprostit své dva těžce raněné muže. 

 

Venku, jak jsem tak objímal matičku Zemi, byl všude příšerný rachot, prach a zmatek. Belhající se italský tank M13 projel pomalu třicet yardů kolem mě a jeho velitel, když mě uviděl, sáhl dolů pro granát a hodil jej po mně. To neměl dělat. Granát vybuchl, uviděl jsem záblesk a uslyšel ránu. Vyděsilo mě to, ale zároveň naštvalo. Dokonce tak, že poté, co se tank zastavil o několik yardů dál a já jej doběhl, vyskočil na jeho korbu a hodil svůj granát do věže, měl jsem z toho upřímnou radost. 

Můj řidič, vojín Parker, a já jsme měli co dělat, abychom zraněné nabíječe a střelce dostali ven z tanku. Podařilo se nám to díky skoro smrtelné dávce morfinu. Obvázal jsem je, jak nejlépe jsem uměl, dokud si pro ně nepřijel zdravotník a neodvezl je. Oba překvapivě přežili.

Přiměl jsem jednoho desátníka pěchoty, aby zapřáhnul svůj transportér Bren k mému poškozenému pásu, který jsem našel asi sto yardů od nás, a donutil ho přitáhnout jej pár yardů od naší krásky (říkali jsme našemu tanku l’Hirondelle, tedy vlaštovka). Murrow a já jsme strávili celou noc opravou toho zatraceného pásu, článek po článku, až se nám nakonec podařilo ho celý spravit a usadit znovu na ozubená kola. Za rozbřesku jsme pomalu vyrazili směrem na východ, až jsme po asi deseti mílích s trochou štěstí narazili na svou brigádu.

Náš smělý a šílený útok nás stál osmnáct tanků.

 


 

Co dál?Rogue Male

Text nahoře popisoval první den z jedenácti dnů dlouhé tankové bitvy. Na jejím konci, když byli 2. královští gloucestershirští husaři (2RGH) staženi z bitvy, byl pluk skoro celý zničen. Sedmý den bitvy, 24. listopadu 1941, zbyly pluku podle jeho deníku (publikovaného na konci této knihy) jen čtyři bojeschopné tanky.

Přicházely však posily a zásoby, takže pluk husarů se brzo přeskupil a dostal americké lehké tanky M3 Stuart. Vojáci jim říkali Honey a měly to být rychlé a spolehlivé tanky: Geoff s tím nesouhlasil. Vyzbrojeny byly maličkým 37mm kanónem a měly tak tenký pancíř, že proti německým Panzerům neměly vůbec šanci. Zejména když první den následující bitvy vyrazily do boje bez dělových zaměřovačů. Výsledek byl nevyhnutelný: pluk 2RGH byl napodruhé skoro celý zničen.

Znovu vyzbrojen a s čerstvými posilami šel do útoku potřetí v červnu 1942. Bylo to v sérii velkých tankových bitev známé jako „Kotel“ (podle tvaru fronty, anglicky The Cauldron). Během nich byli Britové vymanévrováni, poraženi a zahnáni zpět směrem k El Alameinu. Geoff měl štěstí a poslední dny, během kterých došlo k třetí a poslední decimaci 2RGH, nebyl na frontě. Pluk poté již nikdy nebyl obnoven.

Geoff se nabídl velet dvěma tankům M3 Stuart při výpadu jednotek SAS na Benghází. Jeho úkolem bylo zaútočit na nepřátelské torpédoborce v přístavu: byla to učebnicová sebevražedná mise. Tanky M3 Stuart se brzo porouchaly (SAS je od té doby již nikdy k boji nepoužívala), ale Geoff v misi pokračoval. Skončilo to další pohromou – Němci a Italové na ně čekali.

Nakonec se Geoff přidal k SOE a bojoval na řecké frontě, kde prakticky okamžitě získal vyznamenání DSO (řád za vynikající služby, pouze o stupínek níže než Kříž královny Viktorie) a zmínku v knize Dějiny druhé světové války napsané Winstonem Churchillem. A jako obvykle Geoff znovu předvedl nemožné a přežil, aby mohl svůj neobyčejný příběh vyprávět.

 

Životopis autora knihy

Roger Field se v roce 1974 připojil k jednotce The Blues and Royals () a stal se velitelem tankové čety a tří 55tunových tanků Chieftain. V roce 1980 byl jeho pluk přezbrojen na pásová obrněná vozidla Scorpion a Scimitar (lehké tanky, které ještě dnes slouží v Afghánistánu).

V roce 1982 byly dvě čety z roty B jednotky The Blues and Royals poslány na Falklandy. Každá četa sestávala ze dvou vozidel Scorpion a dvou Scimitar. Dne 13. června bojoval Roger společně s 3. četou v bitvě o Wireless Ridge, kde podporoval 2. výsadkový oddíl. Při této bitvě jim ve vozidlech skoro došla munice. Následující den vedly 3. četa a 2. výsadkový oddíl útok na Port Stanley, poté co Argentinci začali kolabovat.

Armádu opustil Roger v roce 1983 a připojil se k jednotce Royal Wiltshire Yeomanry (teritoriální armáda), která byla vybavena obrněnými vozidly Fox. Z armády odešel definitivně v roce 1988.

Nyní pracuje v oboru nakladatelství a práva, ale je také spisovatelem a novinářem.Jeho poslední články se zabývaly nákupem a prodejem starého kanónu a sběratelstvím starých zbraní a brnění.

V současné době pracuje na další knize o druhé světové válce.

Kniha "Rogue Male" je dostupná v kvalitních knihkupectvích a v digitálních verzích, včetně Kindle verze. 

 

Soutěž ‘Rogue Male’ 

Roger Field a jeho nakladatelství Hodder & Stoughton byli tak laskaví, že pro hráče WoT poskytli následující položku: 

Fantastickou a obrovskou reprodukci v limitované edici s věnováním vítězi (bude-li si to přát) a podepsanou Rogerem i Davidem Pentlandem (autorem reprodukce). Obraz zachycuje Rogera během boje v bitvě o Wireless Ridge na Falklandech. Jde o skutečně unikátní cenu: autor knihy Rogue Male podepisuje reprodukci vlastního boje ve vozidle Scimitar.

Bitva o Wireless Ridge, Falklandy, 13. června 1982, autorem David Pentland.

Podepsaná kopie knihy Rogue Male (v angličtině) společně s pohlednicí (15 x 10,5 cm) zobrazující výše uvedenou reprodukci, také s Rogerovým podpisem. 


Chcete-li mít příležitost vyhrát, jednoduše odpovězte na následující otázku: 

„Kolik britských tanků Crusader bylo podle Geoffa Gordon-Creeda zapotřebí ke zničení jednoho tanku Afrika Korps?“ 


Pravidla

Svou odpověď zašlete na  firebasechallenger@wargaming.net, a do hlavičky předmětu napište Challenger Rogue Male Competition (jinak bude váš příspěvek neplatný). Vítězové budou vybráni náhodným losováním. 

Uzávěrka soutěže je v pátek 5. dubna 2013, po tomto datu již nebudou přijímány žádné soutěžní příspěvky. Výherci budou kontaktováni nejpozději v pátek 12. dubna 2013.

 

Rozhodnutí o výhercích závisí na společnosti Wargaming.net je konečné a nebude se dále nijak řešit. 

 

The_Challenger

“Fear Naught” 

Zavřít