Upozornění!
Položka novinek, kterou si prohlížíte, je ve starém formátu webové stránky. V některých verzích prohlížečů se mohou vyskytnout problémy s jejím zobrazením.

Zavřít

Little Audrey: Poslední útok

Vzpomínky vojína 14404393 Leslie Dinninga
Královský tankový regiment
1944

Pokud jste si nepřečetli první a druhou část příběhu Malá Audrey, neváhejte a podívejte se na ně na naší internetové stránce.

Ještě v průběhu zimy jsme vstoupili do Německa, a to u městečka Broeksittard ležícího na belgicko-německé hranici. Během pobytu v Broeksittardu sloužily moje tanková rota a rota C jako pěchota. Tanky roty A, obsluhované vlastními posádkami, zaujaly místo v přední linii a přes den hlídaly německou hranici. Během noci byl v každém tanku na stráži jen jeden voják, který zíral do černočerné tmy nad otevřenou polní krajinou. Každý držel hlídku dvě hodiny a kvůli nesmírné zimě to bylo více než dost. Po dvou hodinách jsme museli vzbudit ty, kteří nás střídali, a byli jsme za to opravdu rádi. A to i přesto, že jsme již tehdy měli tankové kombinézy, které nás chránily od hlavy k patě, měly zipy u kotníků vedoucí až ke krku a kukle, vyrobené z dvojitě šité kůže, vnitřní byla naolejovaná a celá kombinéza zcela vodotěsná. Bylo to těsně před Ardenami a jasně si vzpomínám, že v oblasti před námi bylo slyšet hodně aktivity mechanizovaných bojových prostředků.

Štědrý den jsme strávili v Broeksittardu a namísto toho, abychom se museli obsluhovat sami, dostaly všechny ostatní hodnosti večeři sestávající se z krocana, pudinku a spousty piva přímo od důstojníků, tak jak velela tradice. Všichni jsme se shromáždili ve velké hale a užívali si, a to přímo na dohled od frontové linie. Nevím, jestli nás Němci slyšeli zpívat, ale myslím si, že v tu dobu dělali to samé.

Ještě než jsme tehdy dorazili do Broeksittardu, zastavili nás po cestě, už si nepamatuji kde, jen že to bylo v Belgii. Linie se nehýbala a pěchota si nejspíš potřebovala odpočinout, nebo byl prostě pěchoty nedostatek. Moje jednotka zaujala pozice ve stodole a jejím úkolem bylo obsluhovat zapuštěné dělo na dvorku. Rozdali nám slamníky, které jsme museli naplnit slámou kousek opodál. Když jsme se s napěchovanými slamníky vraceli zpět po cestě, zaslechli jsme výstřel z pušky a vzápětí nám kulka proletěla nad hlavou. Někdo vystřelil odněkud z volného prostoru napravo. Někdo nás viděl jít po cestě a rozhodl se na nás vystřelit – na nic jsme nečekali a utíkali! Být mimo tank bez klasického pěchotního výcviku, to je opravdu hrozný zážitek.

 

Jednou se mi také stalo, že jsem takhle během jednoho klidného pozdního odpoledne šel sám podél protipožárního průseku v lese, asi to bylo v Německu, který byl rozježděný pásy a koly vozidel. Tuším, že mě poslali s rozkazy k jinému tanku a já se zrovna vracel k mému, skákal jsem z jedné brázdy do druhé, když jsem znenadání uslyšel ohromný třesk střely velké ráže, která kolem mě prolétla a dopadla kousek přede mě. Poté jsem zaslechl ránu z děla. U vysokorychlostních 75mm nebo 88mm střel jste vždy nejprve slyšeli třesk projektilu a teprve poté ránu z děla, pokud jste tedy ten projektil přežili. Naštěstí to byla pevná střela a pouze se s hvízdnutím odrazila do dálky. Ať již byla určena pro mě nebo ne, to nevím, ale neotálel jsem se a běžel. Je možné, že nepřátelský tank nebo samohybka byla celý den v předsunuté pozici a protože za celou dobu nic neviděli a nudili se (možná se brzo měli přesouvat zpět do tábora), rozhodli se mě přivítat výstřelem a dát nám vědět, že tu pořád jsou.

Další příhodu mám z Holandska. Byli jsme vedoucím tankem a sjížděli jsme velmi úzkou vesnickou cestu, kam se vlezl pouze jediný tank. Na levé straně se táhl hluboký příkop a na pravé malý lesík. Měli jsme s sebou pěchotu, ale ta byla přiražena k zemi střelbou z kulometů. Když jsme jeli dopředu směrem k levé zatáčce na cestě a snažili se najít ty kulomety, zasáhla nás bazuka. Její střela prolétla kolem vršku věže a udeřila do vodní nádrže přichycené na blatníku vedle motoru. Naštěstí pro nás musí bazuka udeřit do pancíře, aby byl zásah účinný, a tady jen zničila vodní nádrže. Byl jsem celý promočený vodou, která tekla skrz otevřený poklop na věži. Řidič Johnny Firth, velmi zkušený chlápek, nečekal na rozkazy a okamžitě začal couvat mimo dostřel. Další minutu zasáhla bazuka cestu před námi – skrz svůj teleskop jsem ji viděl letět, ale neviděl jsem, odkud ten projektil přiletěl. Pokropil jsem kulometem křoviska před sebou, ale nemělo to skoro žádný účinek, protože střely z bazuk na nás létaly dál. Znenadání se ve vysílačce ozval řidič: „Právě jsem viděl ocelovou helmu, jak se přesouvá po cestě.“



Němci vykopali přes cestu zákop a odstranili zeminu, abychom si toho nevšimli. Teď už jsme věděli, odkud ty bazuky létaly. Na projektilu 75mm granátu je malý šroubek, který když se několikrát pootočí, zajistí, že granát vybuchne zlomek vteřiny po nárazu a vytvoří vzdušný výbuch. Šroubkem jsem pootočil, zamířil na cestu před zákopem a doufal, že vytvořím vzdušný výbuch přímo nad tím zákopem, ale vzdálenost byla příliš krátká a granát vybuchl daleko za zákopem. Bazuky pořád létaly. Nepřítel zcela jasně pálil naslepo, ale jednou udělal chybu a vystrčil hlavu příliš vysoko. Když jsme znovu nabíjeli kanón, projektil se oddělil od nábojnice a přestože se od sebe oddělily snadno, závěr byl plný uvolněného korditu. Pamatuji si naprosto přesně, jak jsem sahal s vyhrnutým rukávem dovnitř závěru, snažil se vybrat z něj kordit a říkal si, jak je ten závěr neuvěřitelně hladký a teplý. Snažili jsme se kanón znovu nabít, ale kvůli korditu nemohl granát naplno dovnitř a bránil tělu závěru v dovření. V zoufalství jsem nakonec použil prázdnou nábojnici a zatloukl s ní granát zcela dovnitř. Cvak! A závěr zapadl. Vystřelil jsem směrem na strom na kraji cesty u zákopu a bylo hotovo.

Žádné střely už na nás nelétaly. Všechno ztichlo a my zůstali na místě a chvíli čekali. O něco později stáli Conky Harland a nějaký důstojník pěchoty na zádi našeho tanku za věží a něco řešili, když tu jsem znenadání (musel jsem se zrovna dívat nahoru) uviděl jakýsi malý modrý proužek uvnitř věže. Na ty dva totiž vystřelil odstřelovač a kulka se odrazila od vnitřku poklopu mezi nimi. Rychle se odtamtud klidili. To už se stmívalo. Do toho zákopu jsem se podívat nešel, ale někdo od pěchoty mi řekl, že tam je jeden mrtvý voják. Když se nad tím zamyslíte, musel to být velmi odvážný chlap. Zadržel skupinu tanků, možná rotu či regiment tanků námi, a umožnil svým spolubojovníkům utéct, i když věděl, že to pravděpodobně nepřežije. Pro mě to pořád bylo, jako by v tom zákopu stále byl, se vším svým vybavením.

 

Dne 20. listopadu je tzv. Cambrai Day (Den bitvy u Cambrai), který jsme slavili v Holandsku poblíž Neerpeltu. Byli jsme tehdy mimo linii a zabrali jsme si jakousi kavárnu. Hodně jsem se opil z rumu, který byl sice běžnou výbavou tankových posádek, ale během této příležitosti jej nosili v demižonech. Byl jsem tak opilý, že když jsem se ráno probudil a dostal šálek čaje, zase jsem zhasl jak svíčka. V alkoholovém oparu jsem byl dva dny.

Další místo, které si pamatuji, je holandské městečko Oosterhout, které 1. královský tankový regiment dokonce osvobodil. Byl jsem ve vedoucím tanku naší kolony, Němci se stáhli přes kanál Wilhelmina, který protéká skrz Oosterhout, a kolem byli jen odstřelovači. Bylo slyšet hvízdání kulek nad naším otevřeným poklopem, ale neviděli jsme nikoho, po kom bychom mohli vystřelit. Když jsme přijeli ke kanálu Wilhelmina, most přes něj byl vyhozen do povětří a my se museli zastavit. Conkey mi dal rozkaz vystřelit na stromy na druhé straně kanálu a vytvořit vzdušný výbuch. Udělal jsem to a odstřelování ustalo.

V Oosterhoutu jsme zůstali týden nebo déle a během toho se na druhé straně kanálu objevila Polská brigáda. Byli jsme ubytovaní v domech u hřbitova a naše tanky lemovaly cestu. Přestože sem během našeho pobytu sem tam přilétl nějaký granát, místní lidé nás vřele přivítali a od prvního dne pro nás organizovali tance a bohoslužby. Ubytovali nás u sebe v domovech a byli velmi pohostinní. Podělili jsme se o své zásoby proviantu a jedli společně s rodinami. Přední linií byl kanál a než přijela Polská brigáda, chodili jsme do zákopů nad kanálem, abychom si protáhli nohy. V jednom ze zákopů byl opuštěný německý kulomet Spandau. Vždy jsem si chtěl zkusit z takového kulometu vystřelit, a tak jsem se rozhodl vypálit na to, co jsem si myslel, že byli Němci pohybující se v dálce. Zamířil jsem, co nejlépe jsem to dovedl, odhadl vzdálenost a ratatatata! Spandau měl neskutečnou rychlost střelby. Střely musely dopadnout hodně blízko, protože postavy se vrhly k zemi. Po několika dnech vlastních bojů se na druhé straně kanálu objevila Polská divize a my se konečně hnuli.

Další příhoda se udála, když jsme drželi jednu belgickou vesničku na hřebenu, pod kterým bylo dva kilometry široké údolí a za ním znovu hřeben. Věděli jsme, že nepřítel je v údolí i na druhém hřebenu. Během noci pronikla do vesnice nepřátelská bojová hlídka a zapletla se mezi naši podpůrnou pěchotu. Byla velká tma a došlo na boj zblízka. Pomáhat jsme moc nemohli, dokud se nepřátelská hlídka nestáhla. Poté jsme ale s tankem vyjeli na cestu a já vystřelil dlouhou dávku z Besy (kulometu) směrem po cestě. Když jsem skončil, Conky mi oznámil : „Něco jsi zapálil, asi stoh slámy.“ Když začal hořet, bylo vidět zapálený nepřátelský polopásový transportér asi 450 metrů od nás po cestě. Přeživší z německé hlídky měli před sebou dlouhou cestu pěšky domů. To mě velmi potěšilo.

BESA 7,92MM

Další událost se odehrála, když jsme bránili křižovatku v borovém lese. Vyrazili jsme toho rána z tábora, dojeli na křižovatku a stáli tu celý den. Bylo teplé a krásné odpoledne, já byl mimo tank a odpočíval na kapotě motoru, když tu jsem zaslechl chrastění výzbroje. Zvedl jsem hlavu a uviděl německého vojáka utíkajícího podél břehu silnice u lesa za námi, přes cestu a do lesa. Celé se to odehrálo ve vteřině a byl pryč. Jen chrastil v lese. Myslím, že byl odříznutý a snažil se dostat zpět. Chvíli poté, asi tak půl hodiny, jsme zaslechli kvičivý zvuk minometných granátů letících naším směrem. Věděli jsme, že letí na nás, a tak jsme rychle naskákali do tanku. První jsem do věže zalezl já, poté velitel (Conky). Díval jsem se nahoru, jak zavírá poklop (to jsme obvykle nedělali), a spatřil záblesk výbuchu na vypodložení víka poklopu. Poté náš tank nadskočil a znovu těžce dopadl na zem. Byli jsme všichni dost otřesení. Dopadlo kolem nás asi šest velkých minometných granátů, naštěstí nás ale žádný nezasáhl. Stáhli jsme se poté z křižovatky asi 90 metrů zpět.

Asi půl hodiny na to jsme dostali informaci z vysílačky, že se naším směrem blíží nepřátelský tank směrem ke křižovatce, a tak jsme vyrazili kupředu se s ním střetnout. Pamatuji si potvrzení od radisty, že do kanónu nabil průbojný granát. Zamířil jsem na hřeben kopce před námi a čekal, až se nepřátelský tank objeví. Najednou jsem uviděl kouř. 17liberky (Firefly) umístěné v lese po naší levé straně jej dostaly dřív, než stačil dojet na hřeben kopce. Naši pozici na křižovatce pravděpodobně udal zrovna ten voják, co předtím utíkal přes cestu.

Jakmile se situace trochu uklidnila, vyrazili jsme vpřed a jeli se podívat na ten „tank“. Bylo to samohybné dělo doprovázené motocyklem se sajdkárou vybavenou kulometem. Samohybné dělo bylo 17liberkami zasaženo asi pětkrát do boku a celé shořelo – nikdo uvnitř nepřežil. Vedle motocyklu byla na silnici krev, ale nikde nebylo vidět jeho osádku. Pach spáleného obrněného vozidla s těly uvnitř je něco, co nikdy nezapomenu.

Vybavuji si další příhodu s Conkym Harlandem jako velitelem. Pronásledovali jsme nepřátelské jednotky, které se ve spěchu stahovaly z Holandska přes německou hranici. Pomalu jsme postupovali podél vesnické cesty po naší pravé straně lemované domky se zahrádkami a živými ploty. Kulometem jsem střílel do plotů, abych eliminoval jakékoliv skupinky s bazukami, které by se nás mohly snažit zpoza plotů přepadnout. Jak jsme dojeli na volné prostranství za domy, uviděl jsem povoz s dvaceti nepřátelskými vojáky, který táhli dva koně. Usilovně cválali podél cesty, která byla rovnoběžná s tou, na které jsme stáli my. Byli asi 800 metrů daleko. Bylo jasné, že se snaží najít úkryt za nějakými domy, a zbývalo jim asi 400 metrů. Zamířil jsem 75mm kanón na cíl a pamatuji se, jak jsem si říkal, že musím zasáhnout zadní část povozu a nikoliv koně. Během války to bylo vcelku nelogické, ale tohle se mi prostě honilo hlavou a já mířil tak opatrně, že na mne Conky zařval do vysílačky, abych s tím pohnul, než ten povoz zmizí za domy. Když jsem vystřelil, kouř z kanónu mě na chvilku oslepil. Když se kouř ztratil, byli pryč, ale Johnny Firth mi řekl, že jsem zasáhl zadní část povozu zrovna když už se dostával z dohledu. Měl jsem z toho opravdu radost! Myslím, že ostatní chápali, co jsem udělal, protože jsem měl na výstřel spoustu času.

Během další příhody jsme byli utáboření v nějakém lese, seděli jsme ve skupině, několik tankových posádek, a popíjeli čaj. Jeden z nás našel nepoužitou bazuku a hrál si s ní na zemi, když ta znenadání omylem vystřelila. Pamatuji si to dobře, byl jsem velmi blízko. Projektil se hnal po zemi, poté vystřelil do vzduchu a nakonec dopadl zpět na zem. 

Na jaře 1945 jsem byl přeložen k hlavnímu stanu brigády jako součást obranné skupiny čtyř tanků. Hlavní stan byl vždy blízko předních linií. I tak to ale byl vlastně odpočinek.

Když jsme byli těsně u Hamburgu, ubytovaní v Harburgu, pamatuji si, jak jsem spal v nějaké stodole, když tu mě vzbudil řev motorů. Podíval jsem se z okna, bylo brzo ráno, a uviděl německé auto s německými vysokými důstojníky sedícími vzadu. Vyšlo najevo, že to byla delegace z Hamburgu, která jela dohodnout kapitulaci města a byla součástí obecných jednání o německé kapitulaci v tomto sektoru.

Hamburg 1945

Netrvalo to dlouho a Němci souhlasili s kapitulací Hamburgu. Moje jednotka tanků měla za úkol doprovodit brigádního generála a ostatní vysoké důstojníky do Hamburgu, přes mosty, které zůstávaly stále nedotčené. Německé jednotky se ještě nevzdaly a byly zcela ozbrojené. Na ulicích stála 88mm děla. Postupovali jsme do centra Hamburgu, před radnici, kde byly oficiálně předány klíče od města. Hrála u toho kapela, bylo to opravdu zvláštní. Poté jsme zůstali stát uprostřed velkého náměstí s německými jednotkami a civilisty všude kolem, a k tomu hrála hudba!

Hamburg byl naprosto zdevastovaný. Z dálky vypadalo město nedotčené, ale jakmile jej člověk viděl z blízka, zjistil, že většina budov jsou jen trosky obvodových zdí. Celé město bylo zničeno požáry. Po nepřátelské kapitulaci jsme se přesunuli do hotelu poblíž přístavu. Pro tuto noc posloužil jako hlavní stan brigády. 

Hamburg

Po asi dvou dnech dostal hlavní stan brigády rozkaz přesunout se ihned k Berlínu a převzít tam britský sektor. Ubytovali jsme se na předměstí Berlína v luxusním sportovním klubu s plaveckým bazénem. V jaké to bylo čtvrti, to už se nepamatuji.

Přestože navazovat styky s německými civilisty bylo zakázáno, ihned po našem příjezdu do Berlína jsme společně s dvěma přáteli neztráceli čas, pořádně se oblékli a vyrazili do města. Lze říct, že jsme našli to, co jsme hledali, a opravdu se dobře bavili. Po práci legraci.

Během ubytování ve sportovním klubu jsem se od místního trenéra naučil hrát tenis. Zaplatil jsem mu za to půl kilem kávy, kterou mi poslali teta a strýc z Newcastlu. Němci se šíleně sháněli po cigaretách, čokoládě a kávě, a většinu věcí šlo směnit. Marka byla naprosto bezcenná, za 100 cigaret jsem však koupil kvalitní fotoaparát.

S hlavním stanem brigády jsem zůstal do doby, než do Berlína dorazil můj 1. královský tankový regiment dne 30. srpna 1945 a ubytoval se v kladowských kasárnách.

Demobilizován jsem byl 19. dubna 1947.

Poděkování
 WW2 People's War je archiv válečných vzpomínek, který vznikl s přispěním veřejnosti a byl shromážděn stanicí BBC.

The_Challenger
"Fear Naught"

 

 

 

 

Zavřít