Upozornění!
Položka novinek, kterou si prohlížíte, je ve starém formátu webové stránky. V některých verzích prohlížečů se mohou vyskytnout problémy s jejím zobrazením.

Zavřít

Velká bitevní děla

Dnes předávám otěže do rukou uživatele Listy, se kterým se dnes prostřednictvím komunitního příspěvku podíváme, jakou roli hrálo dělostřelectvo v historii válčení.

 

Velká bitevní děla

Už od dob Napoleona a jeho taktiky Grande Batterie patří dělostřelectvo k rozhodujícím zbraním války. Až do nástupu letadel působilo dělostřelectvo největší škody v porovnání s jakýmkoli jiným zbraňovým systémem. Přesto je stále sporné, který z nich má na bojišti větší účinnost. Stalin jednou nazval dělostřelectvo „bohem války“, jiní ho označují za „krále bitvy“.

Jelikož dělostřelectvo ve hře prochází novým vyvažováním, bylo mi navrženo, abych podrobněji rozebral využití dělostřelectva ve druhé světové válce. Přestože dělostřelectvo využívaly ve válce všechny zúčastněné národy, pouze dva měly podobné doktríny s ohledem na velení a řízení svých děl.

Unikátním systémem disponovali Britové (a Britské společenství národů) a Američané. Oba národy měly v dané době nejlepší dělostřelectvo.

Jakou hlaveň? 

Doktrína Spojených států vychází ze zkušeností v první světové válce. V té době měla americká armáda přibližně 2 000 75mm francouzských děl MLE 1897. Zbraně tohoto kalibru tvořily drtivou většinu všech zbraní používaných po celém světě. Po skončení války se objevily studie prokazující, že 75mm munice neměla dostatečnou explozivní nálož ke způsobení významných zranění zakopaných vojáků. Doporučen byl větší, 100mm kalibr.

Spojené státy používaly dělostřelectvo stále k neutralizaci nepřítele formou ničení, proto se nakonec rozhodly pro větší kousek v podobě všudypřítomného 105mm děla M2A1 howitzer.

Naopak Britové se rozhodli, že neutralizace by mělo být dosaženo utlačováním nepřítele ve snaze snížit a omezit jeho bojové schopnosti. Tento přístup vyžadoval vysokou rychlost střelby, proto se rozhodli pro 25librové terénní dělo, navzdory tomu, že disponovalo pouze 87,4mm kalibrem, který nebyl dostatečně silný k zabíjení zakopaných vojáků, jak tomu bylo u větší americké zbraně. Vysoká rychlost střelby neunikla pozornosti nepřítele, což vedlo k dnes již téměř legendárnímu komentáři od jednoho německého válečného zajatce. Zeptal se svých věznitelů, zda by si mohl prohlédnout samohybná děla s pásovým podáváním.

 

Král dělostřelců 

Systémy obou zemí mají své slabé i silné stránky a prvky obou se používají v současných moderních dělostřeleckých systémech. Je však potřeba říci, že žádný ze systémů nebyl úplně dokonalý. Rozdíly v doktríně jsou způsobené předchozím rozdílným využitím dělostřelectva.

V americkém systému byli nasazeni průzkumníci, kteří hlásili cíle Centru pro směr střelby. Toto centrum posléze posoudilo jednotlivé cíle, určilo priority a přidělilo jim dostupná děla. Znamenalo to, že na některé cíle se nedostane, pokud byly jinde nějaké s vyšší prioritou. Zároveň to znamenalo, že nasazené americké síly mohly přijít o podporu dělostřelectva z důvodu jeho přesunutí na důležitější úkoly.

Výhodou amerického systému bylo, že v Centru pro směr střelby dokázali vypočítat tzv. „čas na cíl“. Znamenalo to, že děla vyhrazená pro konkrétní střelbu mohla střílet v různých trajektoriích a rychlostech. Díky tomu mohlo jedno dělostřelecké dělo vystřelit několik nábojů, přičemž všechny dopadly ve stejnou chvíli. Přestože to znamenalo, že americké dělostřelectvo mělo tendence zasáhnout velmi intenzivně bez varování, přesné výpočty trvaly poměrně dlouho a musely být vypracovány v Centru pro směr střelby.

Britové měli zkušenosti vycházející z jejich snahy ohlídat rozsáhlé impérium v průběhu dvacátých let 20. století, především na Středním východě a v Africe. Nejčastějším cílem dělostřelců na těchto malých územích byla malá skupina domorodců někde venku na kopci. V takových situacích byla nezbytná rychlost a přesnost, čili Britové museli vyvinout specifické postupy, které posléze využili také ve druhé světové válce. Jedním z triků bylo předem zaměřit jednu část dělostřelectva na prioritní cíl, například v podobě tanku Tiger. Jakmile se nad něj dostala vzdušná podpora, označili cíl pomocí jedné kouřové dávky, čímž umožnili vzdušné podpoře cíl zničit.

Britové vyvinuli systém komplikovaných matematických vzorců, díky kterým mohli dělostřelectvo zaměřit a zahájit střelbu velmi rychle. Průměrný čas mezi nahlášením cíle průzkumníkem a dopadem prvních střel byl 30–60 sekund.

Bližší informace a vysvětlení matematických vzorců a použitých systémů najdete v tomto článku (v angličtině). 

Hlavním rozdílem mezi americkým a britským systémem byla funkce průzkumníka. V britském systému byl průzkumník velitelem dělostřelecké baterie. Díky tomu mohl vydávat rozkazy (a nikoli pouze požadavky, jak to mu bylo v případě amerického systému) k zahájení palby na konkrétní cíl, čímž měla jednotka britských sil s průzkumníkem zajištěnou dělostřeleckou podporu. Britský průzkumník mohl navíc požádat o útok dodatečných jednotek na prioritní cíle. Přestože všechny dělostřelecké jednotky využívaly matematických triků, britský způsob byl poměrně rychlý. Pokud průzkumník zpozoroval významnější cíl, mohl požádat o dodatečná děla pomocí jednoduchého kódového slova. Pro všechna děla regimentu se používalo kódové slovo Mike, pro divizi Uncle, pro armádní sbor Victor, pro armádu William a pro celou armádní skupinu Královského dělostřelectva (ARGA) Yoke. Vyšší velení v hlavním štábu posoudilo potřebu a v případě schválení byl vydán pokyn k zahájení palby.

 

Cíl Mike! 


Napříč historií najdeme spoustu akcí, ve kterých dělostřelectvo sehrálo klíčovou roli. Patří mezi ně například Nery (1914), Hondeghem (1940), LZ Falcon (součást výsadku na přistávací zóně Paprsek X, 1965) a Mirbat (1972). V rámci dnešního příspěvku se blíže podíváme na bitvu o Asten v Nizozemsku, která se odehrála mezi 27. a 30. říjnem 1944. Za tuto akci obdrželo Královské dělostřelectvo poprvé v historii prezidentskou citaci (USA).

V noci z 26. na 27. října 9. tanková divize spolu s 15. divizí tankových granátníků prorazila americkou frontovou linii v Nizozemsku, přemostila kanál De Deurine a dobyla město Meijel. Pro americké síly to bylo velké překvapení.

Na pomoc se přesunula britská 21. armádní skupina, která nakonec zahájila protiútok vedený 6. gardovou tankovou brigádou. Přesun však nějakou dobu trval. Proto ke stabilizaci situace byly v mezičase přiděleny americké 7. obrněné divizi dva polní dělostřelecké regimenty (131. a 25. RA). Připojily se k nim také další zásobovací jednotky, které úspěšně zásobovaly polní regimenty municí.

28. října pokračovali němečtí obrněnci v útoku a pronikali s tanky přes frontovou linii. Americké jednotky se však domnívaly, že pozici udrží, proto na obranu frontové linie byly nasazeny oba regimenty Královského dělostřelectva. Cílem jejich úvodní salvy v bitvě byla kostelní věž ve městě Neerkant, kde se nacházela německá pozorovatelna. Děla byla navedena na cíl pomocí amerického pozorovacího letadla.

Odpoledne se Němci pokusili o další útok na americké jednotky pomocí 20 tanků Tiger a jednoho praporu pěchoty. Oba regimenty bombardovaly cíle Mike po celé dvě hodiny a nakonec přinutily německé tanky k ústupu.

Královské dělostřelectvo bylo většinu noci pod palbou protiútoku, a přestože nebyli zakopáni, ztráty na životech byly velmi nízké.

29. října Němci vyrazili na další celodenní útok podobného rozsahu jako dříve. V jeho průběhu se jim podařilo postoupit o necelých 640 metrů, jelikož byli ostřelováni cílem Mike trvajícím celý den. Přestože byl útok odražen dělostřeleckou palbou, dopady německých útoků se začínaly pomalu ukazovat v podobě přibývajících obětí na straně Američanů. 25librovým dělům zbývalo 20 dávek na dělo a americké síly sestávaly z 1 stíhače tanků, 2 čet pěchoty a malého množství tanků Sherman uprostřed, přičemž na levém křídle zbývala pouze zdevastovaná průzkumná rota. Pravé křídlo bylo úplně otevřeno a nepřítel se nacházel pouhých 2 560 metrů od pozic Královského dělostřelectva. Některá hlášení navíc ukazovala, že německé tanky jsou ještě blíže, proto se dělostřelectvo začalo připravovat na pozemní útok. Byly vytvořeny improvizované obranné jednotky z odloučených vojáků z americké frontové linie a všech ostatních, koho mohli střelci postrádat. Průzkum však později ukázal, že dřívější hlášení byla nesprávná.

Zásobovací útvar pracoval tvrdě celou noc. Němci stále pokračovali v bombardování dělostřelecké baterie. 

30. října Němci zaútočili na zdevastovanou rotu Recce na levém křídle. Po tuto dobu bombardovaly oba dělostřelecké regimenty spolu s 25. polní baterií 76 různých cílů za použití 10 000 dávek munice, zatímco 131. regiment zaútočil pomocí 5 430 dávek munice na 29 cílů. Cílem je v tomto případě myšleno ostřelované místo na zemi, nikoli přesný počet obětí. V moderní terminologii by se jednalo o „Odstřelovací misi“.

 

V tomto okamžiku byly americké síly takřka zničeny, ale britské posily byly na cestě a dorazily v průběhu noci. Němci provedli poslední útok na levé zničené křídlo. Pozorovatelské pozice zastávali kapitán Webb a Lance Bombardier Grundy. Byli skutečně jedinými silami na levém křídle a čelili silnému německému útoku. S nepřítelem útočícím ze třech různých stran na vzdálenost nějakých 274 metrů udrželi pozici a navigovali britské dělostřelectvo po dobu čtyř hodin. Přímým důsledkem jejich pozorovacích snah bylo rozpadnutí německých útvarů a potlačení útoku. Němci byli zahnáni na ústup a zároveň dorazila 15. skotská divize na obranu linie.

Jak můžete vidět, dělostřelectvo může hrát rozhodující roli jak v obraně, tak v útoku. Velmi často tvoří obranný val a brání průniku nepřítele za použití děl v přímém režimu palby. Proto jej vždy berte při plánování svých útoků v potaz.

 


 

Sledujte The_Challengera na facebooku

Zavřít